O jednom sádrovém odlitku.

Když tak v teple domova ohmatávám krásně plastický odlitek rysí stopy, přemýšlím jaký to byl vlastně zázrak, že jí mám. Vše začalo o týden dřív telefonátem kamaráda Honzy. "Radime, tož pěkně jsem se dneska prošel a že nevíš, co jsem objevil na lesní svážnici." "Že by stopy rysa?", tipoval jsem. "Tak tak - a jaké Radime - krásně otisklé v hladké cestě, zrovna tam stahovali dřevo. Ty by se parádně odlévaly." "No to jó", přitakal jsem a ihned se v hlavě mé rodil plán. Dávno jsem toužil po odlití rysí stopy v blátě. A  nyní k tomu zbýval jen krok.

O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny.

O paličkáři, jež unikl hrobníkovi z lopaty.

Ten příběh se odehrál jedno srpnové ráno roku 2013, v čase svateb našich nejpůvabnějších sudokopytníků - srnců.

Když po delším období sucha srpnovou noc spoutaly těžké mraky a přišla velká bouře, těšil jsem se na nové ráno. Věděl jsem, že přinese úrodu. Zvěř vždy po dešti ožije. A já u toho nechtěl a nemohl chybět. Jen jsem doufal v brzké probuzení, abych to divadlo při rozednění nepropásl. Ale kupodivu vše vyšlo podle plánu. Dokonce i stará Škoda 120 umytá po nočním lijáku chytla na jedno z prvních startování. A tak jsem se mohl rozjet do příšeří sídliště. Ovšem záhy panelovou džungli vyměnila lesní silnice a to už jsem odbočoval na místní příjezdovou komunikaci k parkování u božích muk.

Vlha na dosah.

Tak tahle vlha mě potěšila. Ležel jsem téměř nehnutě oděn v maskovací oblek zvaný Hejkal a čekal na nádherně pestrobarevné ptáky, poháněn příběhy kamaráda, kterak jemu létali až u hlavy.

O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...

Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh.

CZECH ARMY STORY... aneb Co jsem zažil na vojně. (Část I.)

Jak šel čas s ledňáčky říčními.

Vážení a milí přátelé, je jaro a máme tu další hnízdní sezónu ledňáčků říčních. Tentokrát v kalendářním roce 2014. Loni ledňáčci vyvedli 2x mladé, skutečný počet vyletěných mláďat se bohužel zjistit nepodařilo, z každého hnízdění jsem viděl jen jedno, ale s určitostí z hnízda vyletělo víc mladých rybaříků. Už třeba podle frekvence krmení...

Stejně jako loni se chci ledňáčkům věnovat co nejvíc to půjde a zaznamenávat průběh celého hnízdění, možná vysledovaná data něco ukáží v dlouhodobé statistice. Stejně jako loni nebudu nádherně barevné mistry rybaříky pozorovat a fotografovat sám, mám svůj dlouholetý a osvědčený tým, hlavními dalšími aktéry v monitoringu bude Zdeněk Mojžíš a Jana Vališová. Vím že se na ně mohu spolehnout ve všem, ať už od prozrazování lokality dalším, tak i v pravdivých skutečnostech při pozorování ledňáččího života. Pokud vy dva čtete tyto řádky, tak vězte, že si vás vážím a děkuji předem za spolupráci!

Vítání ledňáčků 2014

Tak nám to začalo, hlásila textovka od kamaráda Zdeňka. Ta zpráva mne zastihla v Jeseníkách. Zrovna jsem se oddával božskému pocitu blaha na vrcholu Ztracených kamenů - skupiny skalisek s nadmořskou výškou 1250m, vystupujících na začátku hlavního hřebene severomoravských hor. Vede sem poměrně příkrá turistická cesta od sedla Skřítek a kdo by pokračoval po hřebeni dál, uvítala by jej Ovčárna a nepřehlédnutelná dominanta Jeseníků, vysílač na nejvyšší hoře Moravy...

Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.

Vlčí hlídka.

Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti.  Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.