Vítání ledňáčků 2014

Vítání ledňáčků 2014

Tak nám to začalo, hlásila textovka od kamaráda Zdeňka. Ta zpráva mne zastihla v Jeseníkách. Zrovna jsem se oddával božskému pocitu blaha na vrcholu Ztracených kamenů - skupiny skalisek s nadmořskou výškou 1250m, vystupujících na začátku hlavního hřebene severomoravských hor. Vede sem poměrně příkrá turistická cesta od sedla Skřítek a kdo by pokračoval po hřebeni dál, uvítala by jej Ovčárna a nepřehlédnutelná dominanta Jeseníků, vysílač na nejvyšší hoře Moravy...

Zatím co já se v pátek 20. března ráno chystal na výlet k Jeseníkům, Zdeňka jsem poslal do našeho údolí s úkolem čekat a dočkat se ledňáčka, jehož jsem předešlý den viděl proletět na potoce. Blýskl se jako drahokam v slunečním svitu, tiše, bez písknutí a měl namířeno k místu, kde loni chtěl pár azurových klenotů našich řek hnízdit. Hned mi svojí přítomností zvedl náladu. Kamarádovi fotografovi jsem předal pomůcku, jež mu měla přinést úspěch. Maskovací oblek zvaný Hejkal. Ošíval se Zdeněk, nebaví ho sedět nehnutě, nakonec se mi ho přecijen podařilo přemluvit... Pak mi sám prozradil, že cítí velkou šanci. Popřál jsem mu hodně štěstí. A zatím co on jel na ledňáčky, já, aby se neřeklo, vzal mamku, jež chtěla vidět Skřítka. Tak jsem jí ho ukázal a ještě jsme stihli výšlap na Zatracené kameny, jak jim přezdívá fotograf Jeseníků Martin Žatka. Krásné jarní počasí a modrá obloha lákala. Občasné zbytky bílé peřiny v zastíněných místech zase evokovaly vzpomínky na loňské sněhy. Jen na vrcholu nás uvítal neviditelným chladným dotykem uličník vítr. Touhu jít dál kočíroval čas, museli jsme ten den stihnout ještě návštěvu babičky - to chtělo přejet do podhůří, tam kde řeka Opavice tvoří přirozenou hranici s Polskem. Vše se nakonec podařilo k radosti všech a domů do Brna jsme přijeli v osm večer. I přes naléhání a kritiku rodičů jsem po deváté hodině vyrazil na obvyklé místo, kde trávívám každé jaro a část léta pěkné chvíle ve společnosti ledňáčků. Pod rouškou tmy bylo mým úkolem nachystání krytu, aby následující sobotní ráno mohla proběhnout první fotočekaná. Kryt vždy u hnízdiště instaluji v noci, kdy ptáci spí a nevnímají. Nechci je vyrušit a prozradit se, což by jistě za denního světla ledňáčci prokoukli. 

Nakonec rodiče rezignovali, ví, že mám rybaříky rád. Tak jsem po deváté večerní odjížděl autem k opuštěnému parkovišti u lesa. V noci se tam sám bojím, představuji si přepadení, když se vracím za tmy s čelovkou k vozu. Kryt pod paží, světlo na čele aktivní, mohl jsem se vydat na svoji noční misi ke Zlatému potoku, jak oblíbené bublavé říčce přezdívám. Jasná obloha dovolila pozorovat nad korunami stromů tisíce drobných jasných bodů - hvězd, bdících na pozemský noční život. V lese panovalo tajemné ticho.

Jen tu a tam cosi zašustilo v listí. Možná větřík kypřící staré šaty, jež svého času zeleně zdobily větve stromů. Žádné oči na mne z temnoty nezasvítily.

Jinak tomu bylo nedávno, kdy jsem též směřoval k ledňáčkům, vyvrátit nebo potvrdit teorii o postavení krytu jiným, neznámým fotografem. Tehdy mne ty oči sledovaly už z dálky. Když jsem se po pěšině přiblížil, zvíře stále zůstávalo na místě. Dělil nás dosvit čelovky. Jakžtakž jsem postřehl, že tvor sedí na zadních, že má delší srst a kratší slechy. Velký byl asi jako liška. Tu jsem prvně typoval, ale nesedělo mi, že by tak protřelá šelma neutekla okamžitě po svícení čelovkou tak blízko před člověkem. Hlavu zvíře dokázalo hodně otočit, jak mi ukázalo. Dívalo se na mne a pak jinam. Blesklo mi hlavou, že by to mohl být rys, tak jsem, jen co mi oči stačily, civěl na tělo, zda neuvidím typické skvrnění naší největší kočkovité šelmy. Bohužel chabé světlo čelovky víc vidět nedovolilo. Po chvíli jsem se odhodlal udělat krok, dva blíže, ale to už zvíře s klidem neustálo, otočilo se, udělalo menší skok a následně se mírným poklusem vzdálilo, načež z této dálky už byla vidět pouze dvě kulatá světýlka... Rysa jsem nikdy neviděl, ale při setkáních prostřednictvím videonahrávek větších šťastlivců než já se chová mnohdy překvapivě, jako kočka. Člověka se bojí, samosebou, ale též je svým spůsobem zvědavý. Mohl klidně procházet naším územím na cestě do vzdálenějších lokalit, rysi migrují, bohužel je pro ně velkým problémem dálniční tepna rozdělující republiku. Rys ze Šumavy na D1 našel svojí smrt, směřoval od západu na východ a kdo ví, kde by dnes byl, kdyby mu cestu nezkřížil automobil.

Přišel jsem s krytem až k potoku, na místo ledňáččího hnízdiště. Obezřetně, s minimálním světlem, aby si mne nevšimli lidé, halasně dovádějící na blízké chatě. Měli rozdělaný oheň a zpívali. V duchu jsem na ně nadával, že se takto chovají v přírodě. Divil jsem se, že poblíž houkal můj známý puštík. Instalace proběhla bez svitu čelové lampy. Pro jistotu. Za deset minut jsem měl hotovo a vydal se na zpáteční cestu. Při ní jsem zažil notnou dávku adrenalinu, snad nejvíc jako nikdy před tím v životě. Nejprve odněkud zaburácel výstřel. Zastavil jsem a rozhlížel se, abych lokalizoval místo odkud někdo vypálil ránu. Podle intenzity kulovou zbraní. Zpěv na moment ustal. Myslel jsem, že to nějaký lovec vystřelil na divočáka, ovšem v noci bez měsíčního svitu musel použít přísvit, či jemu podobnou pomůcku k lovu za temné části dne. Místo jsem přibližně lokalizoval a musela to být nějaká lesní újeď, i když o žádném takovém místě na čekání tím směrem nevím. Vžil jsem se do situace štětináče a požehnal mu, že už to má asi za sebou. Několik okamžiků na to zazněla druhá rána. Prakticky hned potom jsem uslyšel ve vzduchu svist. Neuvěřitelná věc, projektil proletěl blízko mne. Jiná věc než střela zvuk nemohla způsobit. Nedokážu si vysvětlit jak to, že kulka proletěla kolem mne a nezastavil jí před tím žádný strom, kterých v její předpokládané dráze, byť i po odražení, bylo nespočet. Nyní už jsem se vážně domníval, že za výstřelem stál někdo od chaty, vzdálenost kilometr přes údolí by odpovídala a čelovka je vidět daleko. Proto jí taky v noci nosím, abych předešel nenadálým událostem s myslivci, myslícími si, že jsem nějaký divočák... V té tmě se mne zmocnil pocit strachu, nevyloučil jsem ani, že mne má někdo na mušce mnohem mnohem blíže. Strach mi nedovolil otočit se. Přidal jsem do kroku, srdce až v krku a jen doufal, že se z toho snu probudím. Aby toho nebylo málo, ticho prořízla třetí rána té noci. Tentokrát už jsem bezpečně určil směr - od chaty. A možná minul střelec, žádný projektil mě nezasáhl, ani neproletěl kolem... Třeba mi ani nikdo nechtěl usilovat o život, ani výhružně, možná se jen moc dívám na krimifilmy... ale nechápu, proč kdosi té noci vystřelil do tmy tři rány... Celý udýchaný jsem dorazil k autu, obcházejíce jej nejprve oklikou a obhlížíce, zda nečeká někdo za stromem, aby mě po otevření klepl palicí. Naštěstí nikdo za bukem nestál, i přesto jsem raději honem sedl do auta, zamknul se jednoduchým stiskem tlačítka na palubní desce vozu, nastartoval a na moment oddychoval... V tu chvíli jsem na nějaké skoré ranní vstávání a focení ledňáčků neměl vůbec chuť. Myslím se mi ani nevidíte. Dokonale znaven, přijel jsem domů hodinu před půlnocí.

Sobotní ráno už dávno pokročilo, když ostré sluneční paprsky pronikly skrz okno do postele. Probudily mne. A já se nechal vytáhnout ven. Únava neúnava, byl by hřích zůstat mezi čtyřmi stěnami. Připravil jsem si fotografické vybavení a po deváté hodině dopolední jsme s tátou vyrazili na koniklece. Jejich fialové květy každé jaro zkrášlí přírodu. Nerostou všude, mají rádi prosluněnou step. I vápencové skalky jim dělají dobře. Takových míst je v okolí Brna naštěstí ještě dosti, dokonce největší evropská lokalita se nachází v podstatě ve městě. Oázu konikleců mezi paneláky na Kamenném vrchu však navštěvují davy lidí a s nimi i civilizační neduhy. Nepořádek a mnoho zašlapaných květů. Na ostatních lokalitách je podstatně větší klid a focení je tím o to radostnější. Na jednom takovém klidném a pustém místě kvetl trsík konikleců na skalce. Každý rok vyraší na stejném místě. Nasadil jsem si širokoúhlý objektiv a využil slunce k pořízení snímku v protisvětle. A snaha o originální fotografii podle mého vkusu vyšla. Přestože koniklece fotím rok co rok, každé nové jaro jim věnuji chvilku. Vždy najdu nový záběr, jež mi třeba chybí a tak roste kolekce pěkných snímků v mém archivu. 

Měl jsem nafoceno, víc snímků netřeba. Sedl jsem si na mez a užíval si hřejivých jarních paprsků, pozorujíce tátu při focení jiného trsu konikleců. Poblíž vyletěl k nebi myšilov, jak se přezdívá krásnému dravci se zoologickým názvem Káně lesní. Majestátně zakroužil nízko nad samými vrcholky stromů, čímž mi poskytl pěkné pozorování na pozadí lesa. Později plnně využil teplého proudění vzduchu a téměř si potykal s nebeskou klenbou. Teleobjektivem bych mohl pořídit zajímavé "letovky", avšak v tu chvíli pevná třístovka odpočívala v batohu... Nad hlavou mi zpíval svojí jarní melodii budníček. "Cilp-calp, cilp-calp", stále jako kolovrátek povrzával ze stanoviště na vrcholku stromu. 

Když i táta dofotil, rozdělili jsme se a já se vypravil k ledňáčkům. Nedalo mi to. Přivítat je a zahájit tak o měsíc dříve než loni sezónu. Díky tomu budu, popřeje-li štěstí, čas i počasí, trávit pěkných chvil v ledňáččí společnosti víc.

Konečně jsem dorazil k potoku. Kryt první noc přežil bez úhony, připraven poskytnout fotolovci azyl a inkognito čekanou. Nejprve jsem počkal opodál, abych se ubezpečil, že na hnízdišti nejsou přítomni ledňáčci. Vzduch byl čistý, tak hned s kalupem do stanu, abych se neprozradil. Zaujal jsem polohu sedícího, rozbalil stativ, foťák, připravil si bloček na poznámky a pozorování mohlo začít. Krásný pocit, zase znovu po roce čekat na stejném místě. Už od roku 2009. Ledňáččí lokalita stále žije a to je dobře, neboť v dnešní době, kdy si člověk podmaňuje přírodu, podmínek k bydlení azurovým rybaříkům ukrajuje velkým dílem. Neříkám, že vhodných míst je málo, ale mohlo být víc, tím pádem i víc ledňáčků. Ale dobré bydlo nestačí, když nemá obživu. Proto je důležitá i čistota potoků a řek, v nichž loví malé rybky. Mám to štěstí, že znečištění do vod Zlatého potoka ještě nedorazilo a doufám nikdy nedorazí...

Seděl jsem asi deset minut a zatím bez známek ledňáččí aktivity. Kamarád Zdeněk mi hlásil něco uplně jiného - honičky dvou samců v rámci boje o teritorium a noru. Zatím však ani písknutí. Když v tom jsem se jen tak bezděky podíval skrz jeden z prořezaných otvorů pro objektiv, rozmístěných strategicky na každé straně krytu a na stromě pod norou seděl on. Krásně vybarvený ledňáček - samec. V duchu jsem mu poděkoval už jen za to, že je. Nevím zda oním samcem není stejný exemplář z loňského roku, ale seděl na stejném místě na větvi jako loni. Ovšem mí ledňáčci kroužkovaní nejsou a tak nemohu s určitostí potvrdit. Kája, jak jsem si ledňáččího samečka hned pojmenoval, pozoroval z větve noru a občas tiše pískl jeho půvabným "Tít". Nejspíš vábil samičku a lákal jí k hnízdečku lásky. Sledoval vletový otvor do zvolené domácnosti. Noru obývají ledňáčci od časů mého pozorování, přestože v mohutné břehovité nátrži není jediná. Hned vedle je situována druhá nora, jež má ovšem už nějaký rok propadlý vletový otvor a je z ní velká prostora. V ní hnízdívají konipasi horští. V téže stěně je umístěna nora třetí, používaná a opuštěná ještě před začátkem mého dlouhodobého pozorování. A konečně čtvrtá, kterou si ledňáčci vyhrabali lonňského jako náhradní a tuto ještě nedodělali. Hlavní nora je částečně ukryta pod kořeny stromů a těmi zpevněna, nepříjde-li něco mimořádného, věřím že vydrží ještě dlouhé roky. Zdá se, že v otázce bydlení jsou konzervativní. 

Ledňáččí sameček vytrvale sledoval otvor, posléze vzlétl a se svým typickým "ty-tý-ty-tý-ty-ty-týýýý" zmizel v chotbě nory. Nejprve na krátký okamžik a zase zpět na větev a vzápětí znovu dovnitř. Tentokrát tam vydržel několik minut. Věnoval nejspíš péči svému příbytku - čistil noru a zveleboval pro nadcházející hnízdní sezónu. Uvnitř nevydržel věčnost, záhy vyletěl na denní světlo, nabral kurz k hladině potoka, vykoupal se a zas honem na stromek, aby mohl zahájit důkladnou péči o peříčka. Není žádný špindíra. Musí je udržovat v čistotě a naimpregnované, jinak by nemohli tak dokonale využít svoje torpédovité tělo při útoku na kořist pod hladinou... Dokonale protřepán a vysušen odletěl pryč. Takto konal v jedné hodině několikrát. Ale kde byla samička nebo druhý ledňáček, kladl jsem si otázky a věřil, že mi brzy sám rybařík odpoví. Odpověděl. Poznenáhlu, když už byl na hnízdišti delší dobu klid jsem uslyšel blížící se hlasy charakteristické pro ledňáčky. Záhy nad krytem proletěl jeden zářící klenot a v závěsu za ním druhý. Proletěli s hlasitým pískáním bez zastávky u stěny. Tak to budou asi dva samci, říkal jsem si. Však pro mne přichystali překvapení. Brzy přistál na stromě u stěny sameček a opodál usedla samička. Nádherná slečna, na níž jsem mohl oči nechat. Podle neúplného oranžového podbarvení spodní čelisti jsem určil Růženku jako mladici, roční samičku. Ledňáččí pár. Zaradoval jsem se! Pískali jako o život, hlídali jeden druhého při úpravě nory, no byl na ně božský pohled. Ti dva se hledali, až se našli, pověděl bych lidem vlastní frází. Celé přírodní divadlo trvalo hodinu, mezi tím jsem milému páru stihl pořídit několik dokumentačních fotografií a videozáznamů. Pak nastal čas na pauzu. Oba odletěli někam na lov, nabrat síly k dalším hrátkám. To byl ten pravý čas pro mne. Po dvou hodinách jsem opustil hnízdiště. Byli jsme domluvení s kamarádkou Janou, že se po poledni na ledňáčky též příjde podívat a nechtěl jsem jí blokovat už tak pro jednoho (se vším vybavením) malý kryt... Ještě chvíli jsem počkal opodál v bezpečné vzdálenosti s výhledem na lokalitu na přílet ledňáčků a s vědomím, že se vrátili jsem po půl jedné odpoledne vyrazil k domovu. Unaven, polámán sezením na zemi, jež mým kolenům už nedělá dobře, ale přesto šťastný a naplněný právě prožitými chvílemi ve společnosti mému srdci nejmilejších zástupců z avifauny.

Ledňáčci mne nikdy neomrzí a už nyní se na ně zase těším. Přejme jim společně, aby i letošní rok nebyl vyjímkou a rybaříci vychovali společnými silami novou generaci, krášlící svými pestrými barvami ptačí život nejen na Zlatém potoce ...