O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny.

O paličkáři, jež unikl hrobníkovi z lopaty.

Ten příběh se odehrál jedno srpnové ráno roku 2013, v čase svateb našich nejpůvabnějších sudokopytníků - srnců.

Když po delším období sucha srpnovou noc spoutaly těžké mraky a přišla velká bouře, těšil jsem se na nové ráno. Věděl jsem, že přinese úrodu. Zvěř vždy po dešti ožije. A já u toho nechtěl a nemohl chybět. Jen jsem doufal v brzké probuzení, abych to divadlo při rozednění nepropásl. Ale kupodivu vše vyšlo podle plánu. Dokonce i stará Škoda 120 umytá po nočním lijáku chytla na jedno z prvních startování. A tak jsem se mohl rozjet do příšeří sídliště. Ovšem záhy panelovou džungli vyměnila lesní silnice a to už jsem odbočoval na místní příjezdovou komunikaci k parkování u božích muk.

Vlha na dosah.

Tak tahle vlha mě potěšila. Ležel jsem téměř nehnutě oděn v maskovací oblek zvaný Hejkal a čekal na nádherně pestrobarevné ptáky, poháněn příběhy kamaráda, kterak jemu létali až u hlavy.

O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...

Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh.

CZECH ARMY STORY... aneb Co jsem zažil na vojně. (Část I.)

Jak šel čas s ledňáčky říčními.

Vážení a milí přátelé, je jaro a máme tu další hnízdní sezónu ledňáčků říčních. Tentokrát v kalendářním roce 2014. Loni ledňáčci vyvedli 2x mladé, skutečný počet vyletěných mláďat se bohužel zjistit nepodařilo, z každého hnízdění jsem viděl jen jedno, ale s určitostí z hnízda vyletělo víc mladých rybaříků. Už třeba podle frekvence krmení...

Stejně jako loni se chci ledňáčkům věnovat co nejvíc to půjde a zaznamenávat průběh celého hnízdění, možná vysledovaná data něco ukáží v dlouhodobé statistice. Stejně jako loni nebudu nádherně barevné mistry rybaříky pozorovat a fotografovat sám, mám svůj dlouholetý a osvědčený tým, hlavními dalšími aktéry v monitoringu bude Zdeněk Mojžíš a Jana Vališová. Vím že se na ně mohu spolehnout ve všem, ať už od prozrazování lokality dalším, tak i v pravdivých skutečnostech při pozorování ledňáččího života. Pokud vy dva čtete tyto řádky, tak vězte, že si vás vážím a děkuji předem za spolupráci!

Vítání ledňáčků 2014

Tak nám to začalo, hlásila textovka od kamaráda Zdeňka. Ta zpráva mne zastihla v Jeseníkách. Zrovna jsem se oddával božskému pocitu blaha na vrcholu Ztracených kamenů - skupiny skalisek s nadmořskou výškou 1250m, vystupujících na začátku hlavního hřebene severomoravských hor. Vede sem poměrně příkrá turistická cesta od sedla Skřítek a kdo by pokračoval po hřebeni dál, uvítala by jej Ovčárna a nepřehlédnutelná dominanta Jeseníků, vysílač na nejvyšší hoře Moravy...

Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.

Vlčí hlídka.

Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti.  Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.

Říjnové Jeseníky.

Měsíc dopředu jsem se těšil na to, že zavítám se svým kamarádem z Valašska do jednoho koutu divočiny kdesi na Slovensku. Tam jsem měl štěstěnu pokoušet o huňaté medvědy. Vše jsme domluvili, vyměnili si nemálo e-mailové korespondence, z Jirkovy strany velmi bohatě okořeněné zážitky z poslední doby. Chlap s železnými nervy, přestože stále produktivní část života věnuje dřevu, dojíždí za medvědy skoro každý týden a tak nemá o setkání nouzi. Jeho a vlastně i můj kamarád, výborný kameraman, jehož jsem na jaře při kalíšku slivovice poznal, musel nedávno čelit nebezpečí, zvanému naštvaná medvědice. Dostal se mezi matku a mládě. Ta s prskáním a vrčením přiskočila až na vzdálenost, že by jí mohl dát – jak se říká na Slovensku – bozk, napadnout přímo si však urostlého horala nedovolila. Nucen couvat, zjistil, proč medvědice vyváděla. A tak zase musel zvolit cestu k matce, přičemž se jí pro jistotu spodem vyhnul. Když mi ukazoval Jiřík fotografie chaty, jež se rozhodl "zkonfiskovat" medvědí samec, skoro mi vstávaly vlasy hrůzou. Přesto na druhou stranu lákalo mne to vzrušující setkání zoči – voči...