Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, aneb mokré červnové odpoledne.

Po týdenní dovolené u Jaderského moře jsem opět v pondělí 20. 6. nastupoval do práce. U ledňáčků jsem nebyl dva týdny. Před odjezdem k moři jsem je už nestihl navštívit. Proto jsem hned po konci směny spěchal domů. Táhlo mě to jako magnet k azurovým klenotům. Počasí nezklamalo. Pár mráčků se sice po obloze honilo, však žádný déšť kypré bílé polštáře nepřinesly.

Bouřlivý jesenický víkend.

Na pátek s datumem 20. 5. jsem se těšil už celý týden. S kamarádem Honzou Ovesným jsme se domluvili, že navštívíme naše nejoblíbenější hory. Totiž Jeseníky. Výhled počasí dopředu jsme znali až den před odjezdem. Na celém území přívalové deště, kroupy a bouřky, hlásily televizní rosničky. Já takové počasí rád nemám, přímo se mu vyhýbám, Honza zase naopak. Nedalo se nic dělat, odmítnout kamarádovi pobyt, na který se tak těšil kvůli špatným předpovědím, to nešlo.

Prázdniny 1994 - léto.

Myšlenka k tomuto činu mne napadla 24.4.2011 když jsem byl s našimi u babičky na chalupě. Po zimě tam babička byla prvně. Vyběhl jsem s naším munsterlandem Cirem na půdu chalupy. Měl jsem totiž podezření, že by se na seně v teple mohla nacházet kuna skalní, jež u nás v domku přes zimu kraluje. Našli jsme slepičí vejce. Loupežnice si jistě pěkně pochutnala. Cir vzrušeně vrtěl vlajkou a na půdě lítal jako blesk. Že se kuna nakonec neobjevila, jistě je čtverácká a nerada se ukazuje před člověkem a jeho čtyřnohým pomocníkem, nás nemrzelo. Však jednou na ní dojde.

Na návštěvě u skorců.

V půli dubna jsem jako každý týden dalekohledem kontroloval budku skorců vodních. Vypadalo to, že ještě sedí na vejcích, ale už každým dnem

Ledňáččí odysea.

Celý pracovní týden v poslední březnové dekádě jaru a vracení života do přírody přál. Jak by ne, vždyť počasí tomu přímo vybízelo. Jasná obloha bez srážek a mírný vánek popouzel rozespalé jaro k procitnutí. Když jsem několik dní před tím zaslechl tolik milované ledňáčky, zaradoval jsem se. Takové teplo s určitostí i v zářivých klenotech našich řek probudí touhu založit na našem potoku novou generaci zářících ledňáčků.

Krahujčí anabáze.

Psal se první jarní den roku 2011.

Od rána se na nás usmívalo slunce. Já byl většinu dne v práci. Co chvíli jsem ale pohledem zvedal hlavu na střešní okna výrobní haly, kde se krásně modrou barvou skvělo nebe. Když mi, jak se říká, "padla", spěchal jsem domů s cílem užít si ještě posledních odpoledních hodin prvního jarního dne.

Přivítal mě můj věrný z nejvěrnějších, malý munsterland Cir.

Doma jsem se skutečně moc nezdržel. Jen doplnění tekutin bylo třeba.

Když štěstěna přeje, aneb předjaří na Říčkách.

Již jen jeden den zbýval do kalendářního jara. Zimě se ale stále nechtělo předat otěže nejkrásnějšímu období v roce. Soudě, dle počasí, onu neděli. Těžké mraky se živě převalovaly oblohou. Chvilku zasvítilo slunce, to když se zbavilo jejich sevření. Však chvílí, kdy sluneční paprsky pohladily moji tvář, těch bylo pomálu. Po dvoudením dešti to ale byla příjemná změna. Sluníčku se ještě nechtělo hřát, jen zubatě se usmívalo. Za oknem teploměr nenaměřil ani pět stupínků nad nulou.

O předjarním ránu v lese.

První březnovou neděli jsem si přivstal, aby mne zastihl východ slunce v lesních zákoutích. Na Horneku, kterak se nazývá lokalita se světlým listnatým porostem a s kamenitými stráněmi spadajícími do Mariánského údolí, dokáže být vítání nového rána obzvlášť kouzelné.

Příroda kontra člověk, aneb kdo komu škodí víc?

Již jsem si myslel, že to s naší přírodou a hlavně vztahem lidí k ní vypadá lépe, než dříve. Rozšiřují se k nám druhy, jež kdysi právě člověk vyhubil. Z ptačí říše jmenujme sokola stěhovavého (falco peregrinus), hnízdícího i na jižní Moravě. Nebo majestátní dravec orel mořský (Haliaeetus albicilla). Hnízdí u nás ve zvyšujícím se počtu. Díky důsledné práci ochranářů přírody a ornitologů, jež střeží jejich hnízda proti vykradačům.