Ledňáččí odysea.

Ledňáččí odysea.

Celý pracovní týden v poslední březnové dekádě jaru a vracení života do přírody přál. Jak by ne, vždyť počasí tomu přímo vybízelo. Jasná obloha bez srážek a mírný vánek popouzel rozespalé jaro k procitnutí. Když jsem několik dní před tím zaslechl tolik milované ledňáčky, zaradoval jsem se. Takové teplo s určitostí i v zářivých klenotech našich řek probudí touhu založit na našem potoku novou generaci zářících ledňáčků.

Fotografování jsem plánoval na páteční ráno.

Nezbytnou podmínkou pro úspěšné čekání bylo umístění fotografického krytu. A ten jsem na místě samém musel nachystat pod rouškou tmy večer před ranní čekanou.

Má to své důvody. Tím prvním je transport. Toulám se luhy a háji povětšinou sám. A nebylo by v mých silách odnést vše naráz na místo fotografování. Uvažte; na čekanou s sebou nosím stativ, fotobatoh s technikou, do kterého se musí vejít ještě něco navíc pro fotolovcovo ukojení hladu. Taktéž fotokryt, zabalený do kulatého obalu přes rameno, rybářskou židličku a batoh s maskovací sítí k domaskování krytu. To vše si musím nosit sám, nikoli vozem, ale pěšky. Nestěžuji si.

Druhým, pro mne důležitějším důvodem mého nočního počínání je minimalizace rušení. V těchto hodinách obvykle již dávno ledňáčci spí v noře a nemají důvod z ní vylétat. Mohli by se tak stát snadným úlovkem nočních dravců. Moji návštěvu u nich na hnízdišti vůbec nezaznamenají. Druhý den ráno příjdu k hotovému a již jen v tichosti zasednu. Instalací ráno bych zcela jistě riskoval prozrazení.

Noční potulky mně vždycky lákaly pro své dobrodružno.

A tak když ve čtvrtek večer po hlavních zprávách se mladí chystali za zábavou do města a malé děti už dávno hajaly v postýlkách, vyrážel jsem jako noční sova na misi k ledňáčkům. Vybaven krytem, batohem s maskovací sítí a židličkou. Posloužila dobře při čekání na autobus městské hromadné dopravy. Svezl jsem se tři zastávky a vystoupil na konečné u líšeňského hřbitova. Příhodné místo pro zahájení noční výpravy.

Cestu temnou silnicí střídala lesní pěšina a opět silnice.

Pohled směrem nahoru naskýtal blištivou krásu tisíců hvězd. Zdáli na západě zněl ruch jihomoravské metropole, doprovázen silným světelným znečištěním.

Jak jsem se blížil místu odbočení, rozpoznal jsem na polní cestě u silnice stojící auto. Vím, že nedaleko odtud mají myslivci v lese loučku, na které vnadí a loví. Už ale vládla tma, lov byl v takovém případě zakázán, ovšem kráčet nočním Hornekem a vědět, že se tam někde ještě někdo pohybuje, bylo víc než znepokojující. Svítil jsem si na silnici občasně baterkou, upoutával jsem tak na blížící se auta. Jako řidič vím, jak je důležité být vidět a být viděn a spousta nepozorných chodců v noci na silnicích už na to doplatila. V nejhorším případě i životem. Proto na sebe vždy upozorním a tak nějak spoléhám, že si toho blížící se řidič všimne. Nikterak jej ale neoslňuji, světlem kmitám do stran, na sebe a když už vím, že řidič o mě ví, svítím na zem ke kraji...

Najednou se autu rozsvítila světla a vycouvalo z polňáčky na silnici. To už jsem se nacházel blízko cesty. Malá dušička ve mne třímala, když proti mně auto projíždělo krokem. Já dovnitř neviděl, řidič mou vystrašenou osobu s určitostí. Naštěstí se nezastavilo. Ještě kus se vzdalovalo krokem a pak už na to šofér konečně šlápl. Ulevilo se mi. Měl jsem hned lepší pocit, že v lese nebude asi nikdo.

Nesměle jsem se vydal po polňačce, směřující k lesu. Všude vládlo ticho. Toužil jsem zaslechnout výří houkání. Největší sova ale zarytě mlčela. Pravdou je, že jsem jej letos v lokalitě ještě neslyšel, zatím výrovi připisuji jednoho roztrhaného kačera kachny divoké.

Cestou lesem svit baterky zradil několik kusů srnčí zvěře, vždy jsem jen viděl dvě světýlka, která hned zmizela, načež následovalo praskání větví, jak zvěř odbíhala. Obával jsem se setkání s divočákem, v této době bachyně vodí malá selátka a Hornek je černých rytířů ráj. Zatím to bylo vždy jen srnčí. Těsně u cíle jsem pak zradil menšího tvora, lišku, či kunu lesní. Stejně tak to ale mohla být kočka, jež zrazena světlem baterky přeskakovala pěšinu.

Trocha vzrušení přišla při příchodu k asfaltce, vedoucí celým údolím. Ve svitu baterky se mi před očima zjevovala postava. Obavy zvýšila, když ten tajemný můž obtěžkán kabelami v naprosté tmě kráčející asfaltkou reagovala na světlo nepřekladatelným mumláním, které v tichu nočního lesa znělo příšerně. Zjevně se to poutníku nelíbilo. Nezbývalo než baterku vypnout a čekat co se bude dít. Nebyl jsem si jistý, zda mě nebude poustevník sledovat a tak jsem k samotnému cíli došel tmou a bez zbytečných halasných šlápot, snažil jsem se klást nohy jako rys. Slyšel jsem jen tlukot svého srdce a protíkající potok.

Stanul jsem na místě. Když jsem si odložil batoh a kryt, oddychl jsem si. Mobil ukazoval něco po deváté večer. Znovu jsem uvažoval, kdo a proč, odkud a kam to před chvílí cestou mohl jít. Někteří lidé jsou opravdu zvláští. K nim by se mohl počítat i muž s velkým černým psem, jenž každý víkend dopoledne zaparkuje své auto u polňačky k lesu na Horneku, vystoupí, vypustí psa, hodí přes rameno tenisovou raketu v pouzdře a vydá se přímo přes pole do lesa. Mám na toho člověka štěstí a nedá mi spát co tam s tenisovou raketou, navíc stejnou kterou vlastním i já, provádí. Lidé jsou prostě zvláštní.

Krátce jsem vydechl a začal s instalací krytu. Díky automatizované funkci jsem jej měl složený za několik minut. Horší už bylo zkloubit díry v krytu s těmi v maskovací síti. I to se mi však po pár okamžicích podařilo a připravenými kolíky na prádlo síť přichytil k samotnému plátěnému přístřeší. Síť, jež umisťuji na čelní straně krytu, má dobrý efekt, jelikož se tváří trojrozměrně, oproti natištěnému maskovacímu vzoru.  

Celá akce mi zabrala čtvrt hodiny. Ještě jsem si vlezl dovnitř a krátce se podíval průzorem pro objektiv, zda jsem kryt dobře nasměroval na větev. Naskytla se otázka. Přiletí mi právě sem za pár hodin ledňáčci?

Pomyslel jsem na návrat. Bude dlouhý. Díky tajemné postavě jsem se neodvážil vzít to domů druhou, jednodušší cestou. Musel jsem opět na Hornek, tentokrát do kopce. Rozhodl jsem se, že nahoru půjdu za tmy, bez baterky. Přecijen už jsem byl na tmu trochu navyklý. Před mostkem přes potok, v místech kde jsem se setkal se záhadnou postavou, jsem ale šel v naprosté tmě. Že nemám zrak jako sova jsem si hned dokázal, když do ticha noci zahřměla rána – narazil jsem do keře vedle pěšiny. To jsem myslel na nejhorší, už už jsem cítil, jak mě chytají něčí ruce a zároveň si zakázal sledovat akční filmy podněcující mojí mnohdy bujnou fantazii.

Za mostkem se mi už šlo mnohem lépe. A po tmě, baterku jsem nepotřeboval, začínal jsem trochu vidět. Stoupal jsem zahalen tmou do prudkého kopce, když v tom se ozval hlas. Tedy, ne lidský, neděste se. To se někde poblíž z koruny stromu ozývala samice puštíka vábivím "kuvit, kuvit" Do lesního ticha znělo její vábení tajemně. Sedl jsem si na pařez a pustil jsem puštíčtí samici hlas samce. "hůů, hu huhuhu hůůůů", neslo se nocí z mobilního telefonu. Samička mi odpovídala. Rozhodl jsem se ale více jí nemást a vydal jsem se na cestu. Za nedlouho po tom se zdáli ozval stejný hlas jako v telefonu. Sameček puštíka. Jeho vábení mám rád. Slyšel jsem, jak mu odpovídala samička. Do všeho se začal ozývat z prostější stráně druhý sameček puštíka. Moudré sovy mně svým počínáním zpříjemnily cestu nočním lesem.

Než jsem ale vyšel z lesa, čekalo na mne ještě jedno překvapení. Jaké? Čtěte dále.

Znovu jsem zasvítil baterkou. Procházel jsem zrovna v místech, kde se pěšina měnila v kaluž s bahništěm a musil jsem jí obejít. I kdyby se tam kaluž nevytvořila, nedaleko od pěšiny rozkládá se malé lesní políčko s kazatelnou a hromadou, kde myslivci za jasných nocí čekávají rádi na divočáky. Jasná noc sice nebyla, ale pro všechny případy jsem chtěl upozornit svitem baterky na pohyb člověka. Mohlo by se v opačném případě stát, že vzrušený lovec vystřelí na dvojnožce kráčejícího po tmě ne zrovna potichu v domnění, že se mu pod kulovnici sune divoké prase.

Celé políčko jsem prohlédl kuželem světla baterky. Zdálo se opuštěné. O častých návštěvách černých rytířů však svědčil fakt, že z většiny bylo zorané. Kaluž jsem obešel a pokračoval, posledním úsekem cesty, ven z lesa. Svítil jsem si. 

Blížil jsem se k druhému políčku s celou sítí posedů a kazatelnou. Na čtvercovém políčku o velikosti maximálně hektaru schovávaly se v stěnách lesa dva posedy a jedna kazatelna. A dvě hromady předkládané potravy.

Procházel jsem poklidně cestou, vědom si bezpečí, že už za krátko vytáhnu z lesa. Zmýlil jsem se. Do ticha lesa se z míst jedné z hromad ozvalo vzteklé zachrochtání divočáka, znějící spíš jako zařvání medvěda; alespoň tak mi v prvních vteřinách zněl. Krve by se ve mně nedořezal, v tom okamžiku trvajícím snad věčnost. Ztuhl jsem a okamžitě zhasl světlo. Když se černý rytíř dál neozýval, v tichosti jsem se vzdaloval cestou ven z lesa, kde jsem cítil větší bezpečí. Čas na hodinkách v tu dobu ukazoval 22:00.

Deset minut nato jsem konečně a s oddechem šlapal silnicí. Provoz nebyl žádný a tak to šlo rychle a bez problémů. Poslední autobus z konečné od hřbitova odjel krátce po desáté a mě tak zbývala cesta domů pěšky noční Líšní. I tu jsem zvládl a klíčemi otevíral dveře panelákového bytu v jedenáct hodin.

S dobrým pocitem po splnění první části mise jsem před půlnocí uléhal do postele. Budík jsem nařídil na 4:15.

Pro jistotu jsem kamarádovi napsal, aby v případě, že bych se nenacházel na místě setkání, bez obav "žhavil drát". Nakonec nemusel. Probuzení v tak skorou ranní hodinu proběhlo nezvykle bez problémů. Jen co jsem protřel oči, moje kroky směřovaly k oknu. Obloha postříbřená tisíci hvězdami mně potěšila.

Pobalil jsem techniku a jídlo, teple se oblékl a spěchal jsem na smluvené místo setkání s kamarádem. Naštěstí jsem to neměl na parkoviště u Alberta z domu daleko. Vše klaplo, Zdeňek nezaspal a tak jsme mohli po půl paté ranní odjíždět směrem k Horneku. To se ví, hned jsem kamaráda musel vystrašit příhodou s divočákem. Sám jsem měl ale obavy, aby se příhoda neopakovala. Vládla ještě noc a v těchto časech černí rytíři stále přerývají les. Až s rozbřeskem vyhledávají temné kouty hvozdů, aby tam v klidu oddechovali po náročné noci.

Konečně jsme zaparkovali auto na kraji polní cesty k Horneku. Vytýkal jsem v duchu Zdeňkovi, s jakým hlukem práskl s dveřmi. Lovcovy instinkty velely k potichému zavření. Poradil mi takto jednou můj kamarád ze Slovenska, Lojzko. Do ticha noci zvuk dveří zvěři prozradí, že lovec přijel na čekanou...

Nedá se nic dělat, musíme se vydat na cestu, zavelel jsem a před pátou hodinou ranní jsme vybaveni stativy a fotobatohy vykročili pravou nohou k Horneku. Tady jsem se setkal s divočákem, ukázal jsem Zdeňkovi místo nočního dobrodružství. Neměli, nebo spíš měli jsme to štěstí – na políčku tentokrát žádný štětináč neryl. Baterku jsme nepotřebovali, světla po páté hodině přibývalo.

Cesta dolů nám zabrala přes půl hodiny. Údolí ještě spalo pod závojem noci, ale vršky stromů Horneku již světlaly. Ideální čas pro ranní tok dlouhozobek sluk, jež se tu a tam v našem malebném údolí Říčky objeví. Dnes jsme však štěstí neměli. Zato nám bylo dopřáno pozorovat volavku, okřídlenou harpunářku, jež nelenila s lovem v tak brzkou ranní hodinu. Vyčkávala trpělivě na břehu rybníčku na svou kořist. Když však uviděla dvě přibližující osoby, zvedla se a s varovným skřekem, příznačným právě pro volavčí rod, odlétla hledat klidnější loviště.

Po půl šesté jsme v tichosti přišli k připravenému krytu a usadili se. Já na rybářské stoličce, Zdeňek si dal pod zadek deku. Vybalili jsme techniku. Od těch časů z krytu koukaly dvě černé roury – teleobjektivy, mířící na oblíbenou větev ledňáčků. Začala čekaná a vtírala se otázka. Přiletí, či nepřiletí. Však je ještě čas, ujistil jsem kamaráda. Neúspěch by mě ale mrzel, on vážil čas a cestu pro setkání s říčními klenoty.

Srdce mi zaplesalo radostí. Ještě za šera, v 5:48 proletěli se svým veselým ti-ti-tí-tíííí kolem proti proudu Ti, jimž jsem nejvěrnější. Ledňáčci říční. Pravděpodobně pár ve svých jarních naháněních, předcházejících samotnému hnízdění. Nálada se nám hned zlepšila. Zdeňku, dneska nám přiletí, nafotíš si je. Mezitím na hnízdišti bylo opět živo. Věčná škoda, že nemám v krytu okno do stran, litoval jsem, ledňáččí pár posedával na vedlejším stromě, bylo slyšet šplouchnutí do vody. Pilně se připravovali na letošní hnízdění, tenkými nožkami hrabali noru. Vše doprovázeno neustálým pískáním. Slyšeli jsme vábení samičky i samečka. Pak vzrušení ze sluchových věmů na dlouho opadlo, rybaříci odlétli. Čekali jsme ale trpělivě dál. Vrátili se po dlouhých dvou hodinách. To zrovna v údolí svítalo a zatím stinné kouty počaly zalévat sluneční paprsky. Vytoužená chvíle nastala před půl devátou. Na sluncem ozářenou větev usedl s pískotem ledňáček. Jeho azurově zbarvené opeření v slunečním svitu přímo zářilo. Ne nadarmo mu ptačí milovníci přezdívají zářící klenot.

V okamžení se šplouchnutím zmizel pod hladinou, aby za setinku opět usedl na větev. Sledoval jsem jej se zatajeným dechem přes hledáček fotoaparátu. Těm chvílím se nic nevyrovná.

Najednou Zdeňek vzrušeně hlásíl, že na větvi vedle sebe sedí oba ptáci. Samička zakrátko odletěla a já jí ani vůbec v hledáčku neviděl, pro nasazený teleobjektiv.    

Osmělil jsem se po milimetrech posunout objektiv pro lepší kompozici. Ledňáččí sameček stále seděl na větvi a jal si čistit svůj azurový šat. To bylo něco pro dva kamarády fotolovce. Závěrky našich nikonů cvakaly jako o život, abychom na setkání měli vzpomínku. Ledňáček si probíral peří na hrudi i v křídlech, drbal se drobnými, rubínově zbarvenými nožkami na hlavičce, načež zase zobákem probíral černé drápky a všelijak se protřepával. Tím nám poskytoval krásné chvíle při pozorování ledňáččího způsobu života.

Až když absolvoval všechny čistící procedůry, odletěl si svobodně za dalšími povinnostmi. Kamarád Zdeněk měl velkou radost. Tohle jsem nečekal, jsem dojatý, přiznal se mi při následném prohlížení snímků. A já měl samosebou taky důvod ke sdílení dobré nálady. Role průvodce mi vyšla na výbornou. Mě se tradičně první snímky nepovedly. Kryt jsem měl na svůj pevný teleobjektiv blízko větve. Ledňáček se mi málem nevešel do záběru a spousta záběrů pro špatné zaostření, vlivem velké blízkosti a malé hloubky ostrosti vyšly neostře. Co se dá dělat, zážitky mi z hlavy nikdo nevymaže. Touha po lepším snímku mně vedla k výměně teleobjektivu za makroobjektiv Sigmu 150/2,8.

Udělal jsem dobře. Když zakrátko poté na větev usedl opět sameček, neměl jsem problém s tím, aby se mi vešel do záběru. To byl předpoklad i k nafotografování případného páření, vešli by se mi oba. Ledňáčkům se však to ráno nechtělo. I tak pozorování stálo za to! Po několika snímcích jsem chtěl mít ledňáčky v pohybu a se zvukovou stopou. Můj nový fotoaparát umí natáčet video ve vysokém rozlišení fullHD. Nafilmoval jsem tak v krátkém okamžiku samičku, jež přiletěla na větev a jemným ti-ti-ti vábila samečka. Ten nepřiletěl, zato ji volal z blízkosti nory. Parádnice odletěla za ním. Povedl se mi i sameček, jež se před naše objektivy přiletěl vykoupat po náročné přípravě příbytku. Kamarád Zdeněk mezitím pořizoval poslední záběry ledňáčků jak obrazového tak filmového formátu, po deváté hodině ranní jsme se museli rozloučit. Dal jsem mu pokyn pro rychlé opuštění hnízdiště. V té době se naštěstí oba rybaříci na lokalitě nezdržovali a tak nehrozilo prozrazení. Přesto jsme ale situaci nemohli podceňovat. Zdeňek rychle vyběhl na hráz rybníčku a teprve tam, v bezpečné vzdálenosti si vše pobalil a vydal se na cestu k autu. Zůstal jsem v krytu sám. Však přec ne tak osamocen. Sledoval jsem na necelé dva metry moje ledňáčky. Zrovna když jsem svačil, podivný stín narážel do čelní stěny krytu. Záhy mne příjemně překvapil konipas horský, jež si sedl na ledňáččí větev, pohupoval tenkým ocáskem a pozoroval okolí z vyvýšeného místa. Zpestřil mě tím čekání, které se už protahovalo. Slunce svítilo vysoko na obloze, když se ledňáččí sameček přiletěl vykoupat. Naposledy jsem jej zaznamenal na video a po jedenácté hodině se začal balit. Měl jsem to o něco těžší než kamarád Zdeňek, musel jsem sundat maskovací síť, zabalit jí do batohu, složit kryt, vzít židličku, stativ, fotobatoh.... Vše se mi ale bez větších problémů a inkognito, bez prozrazení podařilo. Hřálo mě u srdce.

Při cestě okolo rybníčku jsem si stačil všimnout zajímavé události. Netopýr lovil v jedenáct hodin dopoledne nízko nad hladinou hmyz. Létal lehce, často měnil směr, malý savec. Sledoval jsem jej se zájmem. Jen škoda, že fotoaparát odpočíval v batohu.

Nerušil jsem jej svou přítomností a raději jsem se vydal na cestu. Zbývalo ještě zastavení u mého odkládacího místa pro kryt. Zamaskoval jsem jej větvemi a listím, tak, aby se k němu nedostala nepovolaná osoba.                   

Následovala téměř dvouhodinový návrat domů. A tak po jedné hodině odpolední zkončila Ledňáččí odysea.

Už nyní se těším, až si to celé zopakuji znovu.

Mám rád azurově zářící klenoty.