přihlášení

Autor blogu

Radim Kalivoda - fotograf zvěře a přírody.Neženu se za snímky stůj co stůj, těší mne každé setkání v přírodě s jejím bohatým životem. Nejraději jsem u potoků, neboť u nich život přímo tepe a ještě zdůrazním, že při fotografování ptáků je zatvrzele moje priorita NEPROZRADIT SE a NEVYRUŠIT je při hnízdění a tak mé snímky - například mých nejoblíbenějších ledňáčků vznikají z maskovaného krytu. Jen tehdy mohu sám mít ze snímků radost a pozorování dobrý pocit. Fotím Nikonem.Kontaktní e-mail: radimkalivoda@seznam.cz

 

návštěvní kniha

galerie

rubriky:

odkazy:

anketa blogu

Bouřlivý jesenický víkend

5pt" class="MsoNormal">S mírným zpožděním, ale v pořádku jsme přijeli k babičce. Oba jsme dostali občerstvení, babičce jsem vše předal a byl jsem rád, že jsme jí navšívili a popovídali si. Po druhé hodině odpolední jsme už zase vyrazili na cestu. Malebnou krajinou podhůří Jeseníků. Úzkými okresními silnicemi jsme projížděli nejedno údolí. Okolo jen smrkové lesy a travnaté pastviny s pěkně vypadajícími, zdravými, kravkami.  

Projeli jsme Vrbno pod Pradědem, pokračovali zrenovovanou komunikací lázní Karlova Studánka, až na Hvězdu. Pro vjezd horskou silnicí na Ovčárnu jsme potřebovali povolení. Organizační nedostatky vyřešil můj hovor s recepční na Barborce, jež potvrdila nedůvěřivému vrátnému na Hvězdě, že jsme opravdu ubytováni.

Výjezd následoval rychle, bez čekání, k naší radosti. Honzův pežotek čile stoupal stále výš klikatou silnicí a já se kochal okolitými krásami. Pohled do údolí Bílé Opavy mne vždy uchvátí. Malou vadou na kráse však je mohutný polom, jež má za následek, že celá kdysi zalesněná stráň je holá. Pahýly stromů, mrtvé kmeny, leží na zemi suché, jeden přes druhého. Počasí na horách dokáže být někdy kruté.

Teplota vzduchu klesala úměrně s přibývající nadmořskou výškou. Rozdíl činil pět stupňů. Při příjezdu k Barborce ukazovala 21˚C.

Vyřízení ubytování proběhlo rychle, paní na recepci se nám hned po příchodu věnovala. Poskytla nám pokoj č. 123 s výhledem na Petrovy kameny. Cena za ubytování a parkování nás potěšila. Paní nám sdělila, že Barborku teprve rozjíždějí s novým majitelem. Ten předchozí nenabízel mnoho kvalitní služby. Teprve je znát, a máme moc velkou radost, že se naše chata Barborka, krčící se tak trochu v ústraní na úbočí Pradědu před zářnějším hotelem Kurzovní, chytá druhou mízu a dává možnost svým hostům vychutnat si pobyt v srdci severomoravského horstva. Zaslouží si to. V Jeseníkách má velkou tradici. Poznali jsme, že nový majitel to s ní myslí upřímně a za to mu patří náš dík.

Na pokoji jsme se postupně pobyvalovali a posvačili. Na večerní vycházku nenadešel ještě čas. Honza s sebou přinesl fotopast. Malou zelenou krabičku, jenž umí nahrát, nebo fotograficky zaznamenat pohyb zvěře či člověka v dosahu čidla této chytré věcičky. První večer po příjezdu jsme měli naplánováno umístění pasti u jeleního kaliště, jež se nachází hluboko v lese. Po páté hodině jsme se vybaveni pastí a samozřejmně fotoaparáty s teleobjektivy vydadali lesní pěšinou do pralesa. Obloha se zatáhla a já tušil nebezpečné jevy.

Našlapovali jsme obezřetně, však bystré smysly vysoké zvěře jsme nepřelstili. Dva kusy, přesazující stezku daleko před námi toho byly důkazem. Jelení zvěř je v zdejších horách velmi opatrná. Může za to všeobecně turistický ruch a taky silný lovecký tlak. Díky němu se z původně denní zvěře, stal jelen lesní tvorem s noční aktivitou. Setkat se za světla s královskou jelení zvěří je velkým štěstím a loveckým uměním. Ale právě a jen proto, nás fotografování v divoké přírodě, kde není jistý výsledek, baví. Pořizovat snímky zvěře zavřené v oborách a zvyknuté na člověka opravdu není naše parketa.

Temná obloha již dávno nevěstila nic dobrého. Zahřmnění dokazovalo mojí otevřenou obavu z bouřky. Honza naléhal, abychom pokračovali dále ke kališti, nastražit fotopast. Já s hrůzou v očích stále tvrdil svou: "Honzo, dejme tu past někde sem a hned se musíme vrátit, za chvíli to začne. Tady si už nejde hrát na hrdiny, bouřka v horách je vždy zlá." Spíš než racionálně, jsem ve stresu hledal nejbližší místo k nalíčení pasti. Kvapně, za občasného hřmění, jsme krabičku umístili nedaleko málo znatelného ochozu zvěře. Chvíle se to zdály býti nekonečné. Konečně Honza fotopast aktivoval a mohli jsme se vydat do bezpečí chaty. Já skoro utíkal. Nemohl jsem pochopit kamaráda, že jej hrozba hromů nevzrušuje. Naštěstí jsme to stihli. Vládce nás ušetřil. Mocný vládce Praděd nad Jesenickými horami tentokrát neotevřel stavidla a nemetal nebeskými šípy. Jen několik vzdálených hřmění a toť vše.

Já měl stále hrůzu v očích a vztek na sebe, že se takto jako malý kluk bojím nějakých blesků. Martinovo vyprávění o tragickém zásahu bleskem pod horou Vozka mě straší stále. Klidně jsme mohli dojít až ke kališti. Jen, kdo čekal, že nakonec se bouřka nad Šumperkem rozpadne. Teprve po jistotě, kterou mi dal kamarád Luboš, jenž mě z vysočiny u počítače s radarovými daty informoval, jsme se mohli vydat na druhý pokus k jelenímu kališti. Zkontrolovali jsme fotopast a jediný záznam, jež věc zaznamenala, byl náš příchod k ní. Půl hodiny chůze pěšinami horským pralesem a stanuli jsme před velkou louží. Bahno na břehu vykazovalo mnoho pobytových stop od vysoké zvěře. Zvolili jsme malý kmínek smrčku k umístění pasti s dobrým výhledem na kaliště. Zvěř nám opět ukázala, jak dobře vyvinuté má smysly. Při chystání nástražného systému Honza zaregistroval pohyb. V dálce za horizontem zmizel kus zvěře. Já slyšel jen lámání větví. Jak se mi svěřil, špatně vidí Honza v takovém šeru, tedy nemohl spolehlivě určit, zda se jednalo o vysokou, či o kamzíka. Podle lámání větví jsem usuzoval na zvěř královskou.

Honza mi, kamarádsky, na oko, vyčítal, že kdybychom přišli dřív a já se nebál té bouřky, už bychom mohli slavit úlovek. Zvěř očividně směřovala právě k zdejšímu zdroji vody a bahenní lázni k odstranění parazitů. U kaliště je také k mání sůl, jež je pro život zvěře, zvláště při aktuálnímu růstu paroží jelenů velmi potřeba.                 

I mě bylo líto zrazení zvěře. Nicméně počasí se nedá podceňovat. Kaliště bylo nyní pod dohledem objektivu fotopasti, odešli jsme.

Ačkoliv večerní čas pro setkání s vysokou zvěří byl jakkoli ideální, nechtělo se jí ukazovat se nám na odiv. Až poblíž chaty Kurzovky mne upoutala na cestě stojící tmavá skvrna. Před námi se rýsovala postava křehké srny, stále ještě oděné v zimní srsti. Honza už měl fotoaparát v batohu, přesto jsme zkusili trpělivost srny, jež stále pevně stála a větřila naším směrem. I přes znatelné šero se kamarádovi fotolovcovi snímek srny ozářené svitem blesku z fotoaparátu povedla. Srnčí dáma představovala pěknou tečku za pátečním dnem.

Následně jsme události dne probrali v restauraci na Barborce, a aby nám při tom debatování nevyschlo v krku, číšník přinesl každému po pivku. Večer před spaním jsem kontroloval oblohu. Věštila pěkné ráno. Snad to vydrží, doufali jsme. Usnuli jsme u rádia a za myšlenek, co se asi děje u fotopasti. Budíček – ledňáček – začal pokojem pískat ve čtyři hodiny. První pohled hned po probuzení na ještě stále potemněnou oblohu mě potěšil. Vévodil jí měsíc, jež pomalu couval po nedávném úplňku. Na východě slabá oblačnost. Otevřeným oknem šel do pokoje ranní chlad.

Ráno jsme si udělali polévku. Na zahřátí přišla vhod. V pět hodin jsme opouštěli teplo chaty Barborky a přivítali první sluneční paprsky před jejím vchodem. Ve vzduchu šel cítit chlad. Taková kouzelná rána mám moc rád. A když k tomu může vždy přibývat světla, je to hezký pocit. Sledovat probouzení přírody.

Vykročili jsme pomalou chůzí k našim místům a užívali si. Vždyť čas jsme měli, slunce se ještě naplno nevyškrábalo nad obláčky na východní obloze. Z fotografického hlediska byla ještě tma. Za krátko jsme již opatrně našlapovali pěšinou v pralese. Na loučkách schovaných mezi starými smrky se mohla pastvit jelení zvěř. Po ránu orosená tráva nešustila. To nám hrálo do karet. Život v lese se omezil jen do korun stromů. Ozýval se králíček, ptáček malý zjevem, zato velký milým zpěvem. Kos horský, jež se od černého liší bílou podkovou na náprsence tu a tam prozpěvoval svou ranní písničku. Pozadu nezůstával ani hýl obecný a sýkorka parukářka. V dáli se ozýval černý krkavec. Po vysoké jakoby se slehla zem. Opeřenci dodávali optimizmu, avšak chyběla nám přítomnost savců. Ve vzpomínkách jsem si alepoň oživil jelena s dvěma laněmi, jež jsme na několik málo vteřin mohli spatřit před dvěma roky v období jelení říje. Jako bych s jesenickým korunáčem cítil i vůni prku... 

Ráno nepřálo ani na kamzíky. V místech, kde se loni na podzim hojně vyskytovali, nepotkali jsme ani kus. Jediné, co se neztratilo, byla láhev slivovice, kterou jsem pod strom před rokem v červenci ukryl na horší časy. Právě na počest setkání se silným kamzičím kozlem. Zda-li přežil zimu, vtírají se otázky.

U slivovice jsme si udělali přestávku. Poskytla nám hřejivé okamžiky. Pak se ve větvoví smrku ukázal králíček. Honzu napadlo, zkusit si jej nafotografovat pomocí nahrávky z mobilu. Popošli jsme i s lahví kousek stranou, k pěknějšímu smrku a mobil spustil. Písnička hrající z telefonu okamžitě přilákala malého ptáčka do naší blízkosti. Neustále zpíval a přeletoval z větve na větev. Snažil se najít toho vetřelce, jež mu vyhrává v jeho revíru. V jednu chvíli se králíček posadil přímo na mobil, čímž jej z větve zhodil na zem. To ptáka vyplašilo a odletěl. Mobil pád do měkého borůvčí a trávy přežil bez úhon. A tak jsme mohli pouštět králíčkovi lestné zpěvy dále. Takto jsme u milého ptáčka světle zeleného a šedého peří s žlutým proužkem na hlavičce ztrávili dobrých dvacet minut. Museli jsme pokračovat v toulkách za kamzíky dál. Slivovička spočinula ve svém úkrytu pod kořenem smrku, zakrytá ještě kůrou. Tak, aby náš poklad nikdo nepovolaný nemohl objevit. Místo znám jen já a pár vyvolených.

Od slivovice jsme šoulali po kamzičím ochozu, v těžkém terénu příkré stráně. I přes veškerou snahu, nespatřili jsme ani chlup. Záhadou mi bylo, kde se ti kamzíci mohou nacházet. Dokonce ani na skalním ostrohu žádná rohatá hlava neodpočívala. Výhled ze skal do hlubokého údolí, s prudce tekoucí horskou bystřinou, stál za malé zariskování a vyšplhání na nejlepší vyhlídku. Pro snímek z místa by se hodil širokoúhlý, krajinářský objektiv, já měl na fotoaparátu jen teleobjektiv. Od skal jsme mírně stoupali vysokým smrkovým lesem ke kališti. Táhlo nás k němu prohlédnutí fotopasti. Zda-li se na ní nechal zvěčnit při lázni nějaký jelen?

Kaliště jsme měli již v dohledu, když jsem zahlédl mezi stromy před námi stát jako sochu kamzíka. Na dobrý snímek byl bohužel vzdálen daleko. Horský kamzík, na třicet metrů v nás rozpoznal nebezpečí a dal se do běhu. Opačným směrem. S ním do bezpečí hlubokého jesenického pralesa se dala na útěk další trojice rohatých ozdob Jesenických hor. A v nás zůstalo trochu zklamání, smíšeného s radostným tušením, že se nám asi kamzíci chytili do pasti.

Následná kontrola to potvrdila. Napětí a očekávání, s kterým jsme otevírali fotopast a zapínali prohlížení videí, se stalo víc než velkým. Představivosti se meze nekladou a tak jsem snil o pijícím rysovi. Žádný takový záběr se na video nenatočil. Kromě několika kamzíků, nafilmovaných za světla ráno, přišla ke kališti jelení laň. Pod rouškou tmy, ale kameře fotopasti neunikla. Natočila ji v černobílém provední se zářícími světly. Zatímco kamzíci na přítomnost cizího objektu nereagovali, tak u laně tomu bylo naopak. Na záznamu je vidět, že se dívá do objektivu. Co jí zaujalo, nevíme. Záznam odhalil, že za tmy se u kaliště objevil i kamzík. Což mne překvapilo, myslel jsem si, že kamzík je denní zvěří a v noci se na toulky nevydává.

Honzovi se pořízená videa nezdála dostatečně dobrá a tak rozhodl o malém přemístění pasti. Krátce jsme hledali ideálnější místo pro umístění. Našli jsme jej a Honza tak mohl nastavit zařízení na nahrávání v příhodnějších místech. A skutečně, v případě, že by přišla zvěř, mohly záběry vyjít líp. 

S dobrou náladou jsme hned opustili kaliště a nechali fotopast klidně číhat. Zpáteční cestou jsme prošli ještě jednou kolem slivovice. Nechali jsme ji ale na pokoji, aby tam do jelení říje ještě zbyla.

Vrátili jsme se k Barborce po asfaltce na Praděd. Honza měl maskovanou bundu, já hnědý svetr. Turisté mířící na nejvyšší vrchol Jeseníků na nás pohlíželi skrz prsty. Většinou oděni jen na lehko. Po půl desáté dopolední se již na obloze začaly kupit bouřkové mraky. To jsme zrovna přicházeli na chatu. Čekal jsem z těch škaredých kup nepříjemnosti.

Převlékli jsme lovecký oděv v civil a sešli do restaurace, dát si po šoulačce, náročné především na terén, něco k obědu. To se již obloha naplno zatáhla a nebe potemnělo. Začal foukat silný vítr. Zatím co jsme si s Honzou dávali v hostinci dobrá teplá jídla, spustil se liják. Někteří turisté, jež se na lehko oblékli a vyšli z Barborky těsně před deštěm, se kvapně vraceli. A udělali dobře. V takovém počasí se nevyplácí provozovat turistku v horách. Netrvalo dlouho a přišla bouřka. Blesky a hromy, prudký liják, do nějž se přidaly kroupy. Tak se to meteorogům přeci jen vyplnilo, vzpoměl jsem si na jejich předpovědi.

Štěstí jsme měli, chtěl jsem navštívit a provést Honzu ještě v jedné lokalitě. Zcela jistě bychom se nestačili včas vrátit.

Bouře sílila a tak jsem se rozhodl, že zajdu na pokoj a s lepším výhledem si ji z okna nebojácně zdokumentuji fotoaparátem s nahráváním videa. Okno jsem pro jistotu nechal zavřené a spustil kameru. Pořařil se mi moment, kdy nedaleko Petrových kamenů uhodil blesk. Těsně po něm přišel hrom. Naopak se to nestalo ještě nikdy. Světlo je rychlejší než zvuk, to ví každý školák. Já se však tak lekl, až jsem s fotoaparátem zatřásl. Chtěl jsem nepodařený videozáznam smazat, ale přišel právě na pokoj Honza, dotazoval se, zda mám natočené ty dva "megablesky". Povídal, jaký pohled byl na dobíhající turisty při té velké průtrži s kroupami. Mokří na nitku a s kroupami ve vlasech je vzala pod křídla chata Barborka. V duchu jsem je litoval a nezáviděl jim. Určitě však museli mít silnější náturu a nebát se bouřek. Na jejich místě já bych asi zůstal stát a modlit se ke všem svatým. Pokud už bych nebyl mrtvý z infarktu.      

Dlouho jsme pozorovali z okna ten nečas. Nakonec jsme při rádiu usnuli.

Krátký spánek přišel vhod. Probudili jsme se a bouřka i s deštěm dávno ustala. Usoudili jsme, že po takovém počasí bývají většinou šoulačky lesními zákoutími úspěšné. Zvěř je více aktivní. Nakonec; dokazují to záběry kamaráda Martina, kterému se před nedávnem podařilo v dešti fotografovat divoká prasata. Velkou bachyni s malými selátky.             

Přesto ve mně byla malá dušička, při představě, co kdyby se bouřka náhodou vrátila. Honza mě ujišťoval, že nic takového nepříjde a lákal mě ven. Kontaktoval jsem Luboše na vysočinu, jistotu mi nedal. "Máte to chlapi 50 na 50, všude okolo vás se to tvoří.", pravil v textové zprávě. S velkými obavami jsem se nakonec nachystal a po třetí hodině odpolední jsme vyšli z bezpečí chaty vstříc odpolední šoulačce. Teleobjektiv jsem nechal v obalu, nasadil jsem si širokoúhlý objektiv, na krajinářské snímky. U Kurzovní chaty jsem Honzu vyfotografoval před hromadou krup, jako kuriozitu po řádění polední průtrže. Veselejší náladu vystřídal při vkročení na stezku strach. Zdáli se zahřmělo. "Honzo, otočme se, zase příjde bouřka.", snažil jsem se varovat kamaráda. Ten však pokračoval dál. Musel jsem za ním. Na západě mračna tmavla. Šoulalo se nám dobře, bez šustění trávy. Však bezúspěšně, žádnou vysokou jsme nespatřili. U jednoho rozcestí jsem zdělil Honzovi, že se otáčím a vrácím se domů. "Vraťme se, touto cestou ještě máme šanci potkat zvěř, a budeš mít vysokou po dešti. Podařilo se mi jej přemluvit a dál jsme se nevydávali, jen se vraceli k chatě.

Na konci pěšiny, kdy už začínala civilizace, si Honza usmyslil, že se na pokoj se mnou nevrátí. "Co tam budu dělat?", tázal se. Půjdu alespoň zkontrolovat fotopast. Zaklínal jsem kamaráda a myslel si o něm, že je blázen. "Tak běž do bouřky, ale já jdu na pokoj. Ale doufám, že až začne, brzo si to uvědomíš a stihneš se vrátit." Nebojácný kluk, hnaný snad vidinou úspěšného setkání s plachou zvěří, se mým řečím jen smál a vydal se na cestu. Až jej pohltil prales. Hodinky ukazovaly čtyři hodiny odpoledne a zhrozil jsem se, když jsem dostal odpověď na otázku, v kolik se plánuje nebojsa vrátit, totiž že kolem osmé večení. S výčitkami jsem se vybral na Barborku. Neměl jsem ho pouštět, co když se mu samotnému něco přihodí, strachoval jsem se.

Po příchodu na chatu mi přišla k duhu krátká sprcha. Po ní jsem si lehl do postele a snažil se na malou chvíli usnout. Spánek nepřicházel.

Odpolední ticho na pokoji proříznul ledňáček. Doběhl jsem k telefonu. Volal Honza. Povídal, že na fotopasti jsou nové záznamy kamzíků a že ji přemísťuje. Nacházel se u slivovice a trochu bloudil. Nedokázal jsem mu právě dost dobře vysvětlit cestu zpět, má rada byla prostá. Jdi stále jen po pěšině. Sdělení, že těch pěšin je tam víc, mne vykolejilo. Poslední možností byl návrat jako ve dvojici ráno, od pěšiny u slivovice, to by snad mohl Jenda pamatovat. Navrhl jsem Honzovi, že vyrazím vstříc a na asfalce k Pradědu se setkáme. Trvalo hodnou chvíli, než se tak stalo. Nakonec jsme se ale ve zdraví setkali. "Nemáš tolik pít", vtípkoval jsem na tulákovu adresu. Po cestě na chatu vyvstávala otázka. Živě jsme debatovali, kam umístit fotopast nyní a neriskovat v případě nevlídného počasí nedělního rána dalekou cestu ke kališti.

Akci s umístěním jsme nemohli provést hned, z chaty jsem vyrazil v civilním oblečení. Honza si mezitím trochu odpočinul a prohlédli jsme na pokoji získaná videa. Fotopast zachytila zcela bezstarostné kamzíky, ještě stále v zimní srsti, pohybující se u kaliště. Záběry to byly vskutku povedenější, než z pátečního večera a sobotního rána. Udělali nám ti rohatí nezbedníci vskutku radost.

Převlékl jsem se a mohli jsme ještě za poměrně dobrého světla vyrazit. Již podruhé v tomto dni stoupali jsme stezkou vstříc lesním obyvatelům. Našlapovali jsme obezřetně a hlavy si div nevykroutili, štěstí na parohaté, či rohaté savce jsme však opět neměli. Ale našli jsme místo pro umístění fotopasti. Úzkou loukou ve stráni, obklopenou mladší srmčinou vycházela podle přítomných stop zvěř, trus ne starší než jeden den zase podával důkaz o nedávném pobytu vysoké.

Chvíli nám zabralo vyhledání vhodného stromku k umístění, tak aby co nejlépe snímal pohyb na louce. Nakonec jsme záznamovou krabičku lanem upevnili na suchý mladý smrček. Dobrou volbu místa potvrzoval čerstvý trus, jehož jsme si později všimli. Nastavení parametrů bylo pak díky Honzovým zkušenostem jen dílem okamžiku a následně jsme vyklidili pole. Domů se nám ještě nechtělo a tak jsme šoulali dále s cílem najít kamzíky. Světla ubývalo, ale sluneční paprsky ještě sem tam prosvětlovaly les. Využil jsem jich a pořídil snímek zapadajícího slunce s atmosférou horského lesa, jež dotvářely suché smrkové větve, porostlé mechem.            

Honza mě prováděl místy odpoledního bloudění. A díky tulákovým potížím jsme posléze večer objevili pěkné místo pro fotografování jelení říje. S velkou pravděpodobností jsme stanuli u jeleního říjiště – louky s pěkným čtvercovým kalištěm na okraji. Ne náhodou jsme se o kousek dál před dvěma roky setkali s jelenem, jemuž společnost dělaly dvě laně. A koneckonců, svatováclavské noční poslechy potvrzovaly troubení parohatého krále z oněch míst, kde jsme se právě nacházeli.

Dobrou náladou opojení, vrátili jsme se na chatu.

A protože je dobré každý úspěch zapít, navštívili jsme žijící restauraci na Barborce. Nechali jsme si přinést každý po žejdlíku zlatavého pivečka a specielně pro mě sehnal číšník šéfkuchaře. Dal jsem si o půl deváté teplou večeři.

Čas při dobrém jídle a pití utíkal rychle. Chtě nechtě museli jsme opustit útulnou jídelničku a po náročném dni zalehnout.

Budíček jsem nařidil jako v sobotu. Z postele nás vytáhl ve čtyři hodiny. Já byl probuzený již dříve, můj spánek nebyl z hlubších. Ve tři hodiny mě probudily kapky vody, dopadající na plechovou stříšku. Sevřel mě smutek. Prší. Mocný Praděd nám pěkného rána nedaruje. Kapky mě ale vytáhly z postele a v temnu jsem otevřel okno, abych se přesvědčil o dané meteosituaci. Honza zatím v klidu pochrupkával a o kapkách neměl ani tucha.

Venku, uprostřed nebe nad Petrovými kameny svítil měsíc. Byl to planý poplach, nepršelo. Jakpak by, z jasné oblohy. Za bubnování na stříšku mohla nejspíš rosa.  

Už jsem si byl jistý, že nás čeká jasné ráno a tak jsem trochu postrašil Honzu. Vzbudil jsem jej a s vážnou tváří promluvil: "Honzo, slyšíš to bubnování těch kapek na střechu?" Rozespale se podíval ve směru k oknu, naslouchal a pak odvětil s potutelným smíchem a zývnutím "Já nic neslyším." Nato se jal dále spánkové aktivitě.

Nechtěl jsem dál trápit kamaráda a pověděl jsem mu skutečnou situaci. Teprve potom byl ochoten vstát.

Dostat z rána něco teplého do žaludku. To byla naše priorita. Honza to vyřešil kávou, mně zase přišla vhod polévka. Připravili jsme se na pochůzku a hořeli zvědavostí, jak hlídala fotopast. Ta nás táhla ven. Po páté hodině ranní jsme opouštěli Barborku. Opravdu krásné ráno nám připravil zdejší vládce. Teploměr naměřil 15˚C, stejně jako večer. Slunce ještě naplno neukázalo paprsky, loudali jsme se pomalou chůzí asfaltkou k Pradědu a užívali čerstvého vzduchu.    

V našich oblíbených místech jsme odbočili na pěšinu kráčející lesem. V skoré ráno se mohlo na přiléhajících loučkách roztroušených mezi horskými smrčinami odehrávat přírodní divadlo. Představoval jsem si pasoucí se tlupu jelenů. Potěšily by i laně, zhmotňovaly se mi jejich hřbety ve svěží zelené trávě a borůvčí. Avšak všechno to byly pouhé představy. Vysokou zvěř jsme i přes veškerou opatrnost neobeznali. Procházeli jsme i kolem loučky s fotopastí. Zatím jsme ji jen přešli, co kdyby tudy prošlo ještě něco po nás, uvažovali jsme. Honza chtěl uvidět alespoň kamzíky a tak jsem jej vedl pěšinou do jejich království na svah. Tiše jsme šoulali až k loučce "U slivovice" a když ani na té žádná zvěř nepásla, sešli jsme trochu níž po Kamzičí stezce a nabrali směr ke kališti. Velkou radost mě udělal rehek zahradní. Na vrcholku jednoho ze smrků zpíval do údolí svoji ranní písničku. Jenže na dálku. Pokusil jsem se přiblížit, co jen to šlo. Kryt stromy jsem se dostal na patnáct metrů, i tak ale na malého opeřence můj teleobjektiv nestačil. Odnesl jsem si jen dokumentační smímek dnes čím dál vzácnějšího druhu rehka.     

Obezřetně jsme šoulali stezkou. Kamzíci nebyli k nalezení. Jediným vodítkem, dodávajícím naději se staly nálezy trusu laně – asi z noci a za další chvíli trus kamzičí. Na první pohled i osahání čerstvý. "Honzo, budou u kaliště, určitě." Sdělil jsem kamarádovi s fotoaparátem další směr naší šoulačky. "Teď musíme naprosto tiše, za chvíli už budeme na planině u bahniska. Tam nás už můžou vidět a my zase je.", připomínal jsem Honzovi podstatu tichého postupu. Dařil se nám ale nedaleko cíle podemnou zapraskala větev. Vyšli jsme na rovinu a od kaliště nás dělalilo pouhých sto až dvěstě metrů. Na první pohled u něj žádná zvěř nebyla. Změnil se vítr a to nám zhatilo poslední šance. Jeden kamzík poblíž bahenní lázně vstal, krátce pohlédl naším směrem. Poznal v nás dvounožce, jež mu mnohdy ztrpčuje život. Proto se dal na útěk. Přidal se k němu druhý a společně odbíhali v dáli lesem. Pást za nimi se jevilo jako zbytečné. Raději jsme uznali za vhodné, najít si dobrý kryt a posadit se poblíž s výhledem na kaliště, vyčkat s nadějí, že se za nějaký čas vrátí, tak, jak učinili den před tím. Čekání od sedmé do osmé hodiny vyšla v niveč. Počasí vycházelo, nad námi se modrala obloha. Naším nepřítelem, kromě větru, byl i čas. Zbývalo vyzvednout fotopast a vrátit se na pokoj, jež jsme museli do desíti hodin opustit. 

Opustili jsme kaliště a stejným způsobem se vydali nazpět. Na hodnou chvíli nás ke konci zabavila pěnkava, jež prozpěvovala a hledala si potravu ve větvích smrků, často i nízko. Připadlo mi, že tento pták nikdy nepsatřil člověka, sameček běžně rozšířeného pěvce se nebál. Bez nejmenšího vyrušování si hledal potravu. Byli jsme svědky, kterak na kořenu smrku ulovil větší hmyz. Trvalo hodnou chvíli, než kořist celou zkonzumoval. Kuriózní fotografování jsem při tom zažil, když mi Honza, cvakající pěnkavu svým bleskem hned vedle mě, osvítil scénu tak, že můj snímek vypadal, jakobych blesk opravdu použil.

Pěnkava odlétla po svých, jistě nakrmit potomvsto a tak i my pokračovali k domovu. Kromě ptačích obyvatel jsme nic živého na potulce nezastihli. Podobně dopadla i fotopast. Přes noc nezaznamenala žádný pohyb. Přesto jsme její práci vděční. Nepodařilo se dnes, podaří se jistě příště. Vždyť pro nás zaznamenala kamzíky, s nimiž jsme vůbec nepočítali.

Zbýval už jen návrat do civilizace. Na Barborku jsme se vrátili podle plánu po deváté hodině. Pobalili jsme si věci a po desáté hodině s díky odevzdali klíče pokoje 123, batožinu naložili do auta a před půl jedenáctou jsme již stáli před závorou na Ovčárně. Nad Pradědem se začaly kupit mraky a od výchozího bodu autobusové kyvadlové dopravy mířilo k vrcholu desítky turistů.    

Naše společná expedice v Jeseníkách se chýlila ke konci. Dostáli jsme Hvězdy. Tady jsme se rozloučili. Popřál jsem kamarádovi Honzovi šťastnou cestu do Vsetína a již osamocen s čistou hlavou mířil do oblíbené restaurace Na Hvězdě, kde jsem udělal tečku za pobytem smaženými žampiony, k nimž jsem překvapivě dostal naservírovánu misku výborného okurkového salátu.

To vše za příznivou cenu a v příjemném prosředí. Tyto hory a zdejší přívětivý lid jsou zkrátka moje srdcovka.

Přidávám odkazy: Kamzíci u kaliště :

http://www.youtube.com/watch?v=CJsW4MeQBFw&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=1jYU2R99Wbc&feature=mfu_in_order&list=UL

Můj záznam bouřky pod Pradědem:

http://www.youtube.com/watch?v=p0BLmEH34lk

Zpět na hlavní stranu blogu