Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš...

Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, aneb mokré červnové odpoledne.

Po týdenní dovolené u Jaderského moře jsem opět v pondělí 20. 6. nastupoval do práce. U ledňáčků jsem nebyl dva týdny. Před odjezdem k moři jsem je už nestihl navštívit. Proto jsem hned po konci směny spěchal domů. Táhlo mě to jako magnet k azurovým klenotům. Počasí nezklamalo. Pár mráčků se sice po obloze honilo, však žádný déšť kypré bílé polštáře nepřinesly.

S sebou jsem vzal svého čtyřnohého přítele malého munsterlanda Cira. Spěchali jsme kvapem do údolí a k potoku a ještě další 3 kilometry až tam, kde mají moji ledňáčkové království. Cira jsem uvázal u stromu v dostatečné vzdálenosti hnízdiště a obezřetně jsem šel zkontrolovat situaci. Štěstím jsem ani nedýchal, když vše co mělo, tam bylo a navíc při bližším průzkumu pod norou, vykazující přítomnost mladých, se v mých očích zalesklo cosi bílé. Dalekohled potvrdil mojí domněnku. Na svahu se zachytila bílá skořápka vajíčka ledňáčka. Což je nezpochybnitelný fakt, že snůšku ledňáččí pár vyseděl a mladí se narodili. Jistě jich v noře je více, všechny skořápky nemusí skončit pod norou. Musel jsem, v tu chvíli pro mne "svatý grál" sebrat. Ale jak, když mne od stěny dělil prudce tekoucí potok a žádné kameny, po kterých bych mohl přeskočit. Po chvíli měření jsem zkusil tok přeskočit. Ale dopadlo to, jak to dopadlo, nýbrž že jsem sice přeskočil, ale zabořil si botu pěkně do bahna, až to bylo nehezké. Pomocí kořenů jsem doručkoval po stěně ke skočápce, opatrně uchopil ale jak nazpět? Jedna bota zablácená, druhá mokrá, nebylo zbytí. Přebrodil jsem říčku obut. V botách mokro, ale vyčistily se od bláta. I s křehkou skořápkou jsem rychle vyklidil pole, abych se u hnízdiště nezdržoval a nerušil tak vzácné ptáky. Pak, při detailnějším zkoumání, nebylo pochyb, že pochází od mých ledňáčků. Dokazovaly to jemné miniaturní rybí kůstky, jež ulpěly na vnitkřu skořápky.

Opatrně jsem uložil vzácnost do brašny dalekohledu. Místo krytky okuláru spočívala skořápka. Vrátil jsem se pro psa, když v tom okamžení se s pískotem mihl zářící klenot a usednul na větev nad řekou. Chvíli jsem jej pozoroval, pouhým okem nerozpoznal pohlaví jedince, ale důležité, že jsem jej vůbec spatřil. Ledňáček odletěl, odkud přiletěl a my jsme se dali s kalupem na cestu k domovu.

Čryřnohého přítele Cira jsem nechal na volno, s náhubkem. Držel se mě povětšinou a nebyl problém. Nastal ale ve chvíli, kdy na potoce uviděl hejno mladých kachen. Neudržel se a vlétl do vody mezi ně. Tím u nich způsobil poplach, rozlétly se nezkušeně na všechny strany. Pes najednou nešel odvolat. Jako kdyby byl v tu chvíli slepý a hluchý. Dlouho je proháněl a já byl z jeho počínání zoufalý. Měl ale náhubek, takže se nemohlo nic stát. Jak jsem se zmýlil. Oddělil jednu nebohou kachnu od zbylých a dlouho mu netrvalo, aby ji dostihl. Zarazilo mě, co udělal. Najednou jí packou držel pod vodou. Kdyby neměl náhubek, tak by byl osud kachny jistý. Ale i přesto se situace stala velmi nebezpečnou. Ač je kachna vodní pták, pod hladinou dlouho nevydrží. Zmítala se pod sílou tlapy psa, jež ji měl pod kontrolou. Na to jsem se dívat nemohl a zasáhl jsem. Zul jsem si mokré boty a v ponožkách s vyhrnutými nohavicemi vběhl do studeného kalného potoka. Vysvobodil jsem kachnu ze spárů jisté smrti. Ta rychle odplula. Naštěstí jí díky náhubku nic neudělal. Pak chytl psa a táhl ho na břeh. Bránil se, ale nebylo co na plat, tohle se nedělá! Dostal vyhubováno a vodítko. Volna už se nedočkal.

Šel jsem domů jako vodník a se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se zlobil na psa, že se stal skoro pytlákem a na druhou stranu rád, za to, že se mi podařilo zachránit život kachny.

Omlouvám se za chování svého psa všem myslivcům a přítelům přírody, jež můj příběh přečetli. Pro příště zjednám nápravu.