O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...

Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh.

CZECH ARMY STORY... aneb Co jsem zažil na vojně. (Část I.)

Jak šel čas s ledňáčky říčními.

Vážení a milí přátelé, je jaro a máme tu další hnízdní sezónu ledňáčků říčních. Tentokrát v kalendářním roce 2014. Loni ledňáčci vyvedli 2x mladé, skutečný počet vyletěných mláďat se bohužel zjistit nepodařilo, z každého hnízdění jsem viděl jen jedno, ale s určitostí z hnízda vyletělo víc mladých rybaříků. Už třeba podle frekvence krmení...

Stejně jako loni se chci ledňáčkům věnovat co nejvíc to půjde a zaznamenávat průběh celého hnízdění, možná vysledovaná data něco ukáží v dlouhodobé statistice. Stejně jako loni nebudu nádherně barevné mistry rybaříky pozorovat a fotografovat sám, mám svůj dlouholetý a osvědčený tým, hlavními dalšími aktéry v monitoringu bude Zdeněk Mojžíš a Jana Vališová. Vím že se na ně mohu spolehnout ve všem, ať už od prozrazování lokality dalším, tak i v pravdivých skutečnostech při pozorování ledňáččího života. Pokud vy dva čtete tyto řádky, tak vězte, že si vás vážím a děkuji předem za spolupráci!

Vítání ledňáčků 2014

Tak nám to začalo, hlásila textovka od kamaráda Zdeňka. Ta zpráva mne zastihla v Jeseníkách. Zrovna jsem se oddával božskému pocitu blaha na vrcholu Ztracených kamenů - skupiny skalisek s nadmořskou výškou 1250m, vystupujících na začátku hlavního hřebene severomoravských hor. Vede sem poměrně příkrá turistická cesta od sedla Skřítek a kdo by pokračoval po hřebeni dál, uvítala by jej Ovčárna a nepřehlédnutelná dominanta Jeseníků, vysílač na nejvyšší hoře Moravy...

Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.

Vlčí hlídka.

Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti.  Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.

Říjnové Jeseníky.

Měsíc dopředu jsem se těšil na to, že zavítám se svým kamarádem z Valašska do jednoho koutu divočiny kdesi na Slovensku. Tam jsem měl štěstěnu pokoušet o huňaté medvědy. Vše jsme domluvili, vyměnili si nemálo e-mailové korespondence, z Jirkovy strany velmi bohatě okořeněné zážitky z poslední doby. Chlap s železnými nervy, přestože stále produktivní část života věnuje dřevu, dojíždí za medvědy skoro každý týden a tak nemá o setkání nouzi. Jeho a vlastně i můj kamarád, výborný kameraman, jehož jsem na jaře při kalíšku slivovice poznal, musel nedávno čelit nebezpečí, zvanému naštvaná medvědice. Dostal se mezi matku a mládě. Ta s prskáním a vrčením přiskočila až na vzdálenost, že by jí mohl dát – jak se říká na Slovensku – bozk, napadnout přímo si však urostlého horala nedovolila. Nucen couvat, zjistil, proč medvědice vyváděla. A tak zase musel zvolit cestu k matce, přičemž se jí pro jistotu spodem vyhnul. Když mi ukazoval Jiřík fotografie chaty, jež se rozhodl "zkonfiskovat" medvědí samec, skoro mi vstávaly vlasy hrůzou. Přesto na druhou stranu lákalo mne to vzrušující setkání zoči – voči...

Jelení říje 2012

Mé milované hory. Vypínají se na dosah města Bruntálu. Nikdo jim nevezme jejich nepřehlédnutelnou dominantu – horu Praděd s vysokou věží. Snad jen chamtivá mlha může moderní chloubu nejvyššího vrcholu Moravy skrýt před zraky zvědavců. Ta když má svůj den, na horách je nevlídno. Má Jeseníky ráda, tato tajemná dáma, oděná v bílý závoj. Svoji lásku severomoravským horám vyznala i v den před svátkem svatého Václava. I když cestou z jihomoravské metropole nebe nabízelo krásně modrou oblohu, jen jsem vystoupil z autobusu na sedle Hvězda, viselo ve vzduchu plačtivo.

Jelení říje 2013, část první s podtitulem Mokré peklo.

Nastal zas čas jeleního milování. Už od půlky září koncertují v Jeseníkách trubači na slovo vzatí, mistři svého oboru, jeleni lesní, aby oslavili příchod podzimu a zároveň za chladných nocí řekli své ano, narozdíl od člověka, ne jedné něžné polovičce, nýbrž celému harému laní. Tak jako fotograf paparazzi loví slavné osobnosti, chtěl jsem býti já zase u svých jelenů. Vlastně se mi to ještě nikdy nepodařilo, být jim blízký a pořídit obrazový dokument ze svatby králů lesa. Však mnohokrát už jsem jim byl téměř nadosah a jednou se to přece musí podařit!

Od škodovky ke kudlance.

Příběh neuvěřitelné smůly, mixované na konci se špetkou štěstí se odehrál v září. V druhé polovině měsíce, v němž vyměňuje příroda barvy ze zelené za rezavou a v horských hvozdech po nocích slaví svatby jeleni. V mých milovaných Jeseníkách právě začínali s hrami lásky, za nimiž stojí prostý pud, ten o zachování rodu. Nejsou to žádní tichošlápkové. Impozantní troubení dělá jelení říji tu nejpřitažlivější ze všech říjí v živočišné říši. Kdo jednou mohl zaposlouchat mistry muzikanty při podzimních koncertech, dá mi za pravdu, že ho chce slyšet stále, rok co rok, jen těžce na jelení svatbu čekává a nejraději by byl rád, troubili by celoročně. Jenže přírodní zákony se obejít nedají. Ještě štěstí, že jsou nastaveny dobře.