Čert

Je pozdní večer, zimní čas. Venku zima, bílo. Kam zmizela všechna zeleň. Koloběh tak starý jako svět sám. Aby se na jaře pěkně zazelenalo, bílá studící pokrývka, dodávající vláhu je třeba. Na všem zlém je něco dobré.

Popíjím pravý anglický čaj, je mi dobře.

Díky archivu si znova připomínám příběhy fotografa zvěře.

Jedno červencové sobotní ráno zazvonil budík.

Jen líně jsem protřel oči a sedl si. Ach jo, zase do práce. Zvyk je železná košile. Tentokrát ale bylo pro mne příjemné překvapení. Vstávál jsem do revíru.

Ze zvyku jsem se podíval z okna. Mírný vánek si pohrával s okrajovými větvemi borovice staré stejně jako já. Nebe bylo jasné, na východě již světlalo. Nejvyšší čas, řekl jsem si. V cuku letu byla nachystaná malá svačinka – chození v přírodě za zvěří unaví – pak už jen stačilo vhodně se obléci a po půl šesté konečně na nedalekou zastávku.

Sedm minut v autobusu brněnské mhd uběhlo jak voda a tak jsem opět po týdnu byl nachystán k obchůzce milovaného revíru. Nevýhodu mám jen jednu – musím pokaždé do kopce. Ať si vyberu začátek jaký chci. Ale do kopce vlastně rád chodím.

V lese bylo šero, probouzel se do rána, které slibovalo pěkné slunečné počasí. Pro fotografa ideál. Stoupal jsem svižnější chůzí nahoru k poli. Obeznat nějakého parůžkáře. Ač jsem se listnatým lesem přikradl ke kraji ječmeného lánu co nejtiššeji, žádný srnčí parádník tu nesnídal. Slunce již vycházelo a prosvětlovalo klásky ječmene. Nedalo se odolat, zhotovil jsem jim pár žánrových snímků.

Moc zdržovat jsem se nemohl. Pokračoval jsem k dalšímu známému místečku. Tam, kde se říká "v chatkách". Polní cestou ke kříži a již jsem byl na místě. Kříž je nahoře na kopci, pod ním se po levé straně svažuje pole až do vsi. Nádherný rozhled. Po pravé straně jsem měl sekaný trávníček s ovocnými stromy a zahrádkářské chatky. Byl jsem na místě. Svěže zelená travička byla utopená v kapkách rosy. Slunce již pěkně hřálo. A již dali vědět o sobě i zvířecí obyvatelé tého zahrádkářské kolonie. Nespočet sýkorek a vrabčáků polních poletovalo sem a tam po větvích stromků. I sojka, kterých je též všude dostatek, hledala něco na zasycení po ránu. U paty jednoho kmínku bystré oko zaznamenalo pohyb. Mladá žluna hledala mravence. Pěkný zážitek, těšící každého obdivovatele zvířecí říše. Tyto ptáky mám moc rád. Ještě nikdy jsem je ovšem nezvěčnil tak dobře, aby byly snímky publikovatelné. Ale není všem dnům konec.

Všimla si mne a byla ta tam.

Jako vždy nezklamali. Ušáci. Díky nim je tohle místo tolik oblíbené. Poklidně se pásli na nízké travičce. Některý o samotě, jiní ve dvou, následovala občasná honička. A já to celé jejich představení v kleče na kraji cesty pozoroval přes hledáček. Chtělo to trochu blíže. Jako liška jsem se plížil.

Chvílemi zase v strnulém stavu, to když se něco milému zajícovi nezdálo a jistil ke mě. Přestál jsem.

Zase jsem tak fotografoval ty komické slecha a v tom periferně vlevo zjišťuji pohyb. Dal jsem oko od hledáčku a užasl jsem. Podemnou asi dvacet metrů z krytiny pod loučkou vyšel srnec. Ale jaký! Až se mi srdce rozbušilo. Silný šesterák tmavého a na hmotu bohatého paroží. Pravé slecho měl natržené. Neklamná známka že opět vidím svého starého známého srnce z minulého roku. "Tak pěkně jsi povyrostl a žiješ." řekl jsem si. Ležérně si přešel cestu a po vyšlapané cestičce mířil živější chůzí dál do pole do jeho denního stávaniště. Pomalu ale jistě mi mizel. Rozmýšlel jsem co nyní. Ještě o mne Čert, jak jsem ho familierně pokřtil nevěděl. Rozhodl jsem zariskovat a v poli k němu došoulat co nejblíž. Využil jsem k tomu jeho vyšlapaný ochoz. Alespoň jsem zemědělcům neudělal tolik škody v již dozráté a na žně čekající pšenici. Krok za krokem skrčen jsem se kradl k stále se vzdalujícímu se srnci. Občas jsem byl nucen v pobyhu strnout. Ale jsem naučen vydržet dlouhou dobu v téměř jakékoli pozici a tak srnec, i když tušil nějakou čertovinu mi dal šanci. Čím blíž jsem mu byl, tím víc se rozpoutávala lovecká horečka. Dvacet metrů a dost. Křuplo pšeničné stéblo. Srnec se na mne zahleděl pohledem připomínající lehce zasněnost, ovšem on rozhodně tímto netrpěl, dobře věděl komu hledí z očí do očí. Jeho největšímu nepříteli. Člověku. Svalnaté tělo vyvinulo mohutné skoky, kterými se se mnou rozloučil. Hrubým štěkáním potrestal školáckou chybu.

Byl jsem rád že jsem ho potkal. Ten den v revíru pro mně zkončil až k desáté dopolední. Ukončení to bylo v skutku jak se sluší a patří – na vzdálenost dvě stě metrů mi bylo dopřáno sledovat hru čtyř mladých lištiček. Kráčelo se mi tak nějak lehce. Svatému Hubertovi jsem děkoval za ty okamžiky a v duchu přemýšlel, kolik pochůzek revírem a kolik ranních vstávání bylo třeba abych uviděl takové věci. Lišky nepotkávám každý den. Na tom je ale fotografování a pobyt v přírodě krásný. Na nesnadnosti mnohé skrývající se tvory na fotografii zvěčnit. Když se ale potom fotografie podaří, je z toho radost dvojnásobná.

Chodím stále do revíru. Lišku jsem opět před objektiv dostal na prvním sněhu o tomto víkendu. Brzy ráno, snímek feny nedopadl dobře ale opět radost z úlovku fotolovcova se dostavila.

A Čert? Potkával jsem ho v létě častokrát. Sledoval jsem ho při říji i při při s jiným teritoriálním srncem, též mým starým známým, pak se ztratil a opět jsem ho potkával na podzim když srnčí utvořilo tlupy. Stále nosil svoje nevysoké ale silné parůžky a já snil o tom že je najdu.

A jednu sychravou říjnovou neděli jsem na poli mezi zbytky kukuřice a rašícího ozimu učinil objev. Stal jsem se majitelem jeho krásného shozu. Jen první okamžiky mě nechaly na pochybách. Postupně jak jsem si těžkal objemný kostěný útvar který je leckdy předmětem sporu u lovců a jak jsem pohledem obdivoval jeho pečeť... Už nebyl nebyl pochyb. Druhý takový srnec v mém revíru nechodí...

Tak se tedy končí příběh jednoho srnce, který začal loni v květnu, tehdy jsem se k paroháčovi doplazil na deset metrů. Od té doby jsme si spřízněni, fandím mu ať přežije zimu a již se těším až ho na jaře s jeho nově narostlou ozdobou opět potkám v jeho stálém teritoriu.

Díky vzpomínkám ten chmurný zimní čas uteče jak voda.

Radim Kalivoda, (c) 2008