Fotolovec | Vyznání fotografa přírody.

Vyznání fotografa přírody

Příroda je nevyčerpatelnou studnicí inspirace.

Obdivoval jsem život v ní od mládí. Nyní na ni už nějaký ten rok pohlížím skrz hledáček fotoaparátu. Koníčkem se mi stalo fotografování zvěře a přírody.

Svůj obor jsem si nevybral jen tak náhodou, ba právě naopak, člověk je odpradávna lovcem a já jsem vždy toužil po úlovku. Pozitivum na celé věci je, že zvěři nechávám život. To je pro mne cennější, než trofej na stěně, třebaže krásných srnčích parůžků.

Fotografem zvěře a přírody se může stát jen ten, kdo o život za humny má opravdový, srdcový zájem. Neobstojí jen tak někdo, potřeba jsou jisté vědomosti. O chování zvěře, jejích zvycích, poznávání stop, pobytových znaků. Hodně mě naučily knihy a posléze i v praktické části, do dnešních dnů mám nachozených tisíce kilometrů pochůzek po českých i slovenských revírech. Přesto se učím a poznávám dále.

Nejoblíbenějšími přítelkyněmi jsou mi v nejen domácím prostředí publikace o ptácích. Nastudovaná fakta si následně ověřuji v praxi. Pravý úspěch fotografa přírody pak předvším tkví v trpělivém, dlouhodobém pozorování přímo v terénu. Technika pomůže k lepšímu dojmu ze snímku. Fotografování by mnohdy nemělo cenu bez dobrého maskování. Zvláště pak při pozorování velmi plachých druhů. Tedy skoro všech živočichů.

I bez maskování však lze pořídit snímek zvěře. Lehnu-li si na jaře do mladého obilí a nehybně vydržím, často honcující se zajíci přiběhnou blízko.

K zamaskování využívám armádní síť, přehozenou přes sebe, na kterou plachá zvěř nereaguje. Čekám-li na místě dále, výhodnější je potom kryt. Pořídil jsem si stan, původně určený pro rybáře. Výhodou stanu je komfort při čekání. Déšt pranic nevadí a mohu se ve stanu pohybovat, což pod sítí nelze. S fotoaparátem na stativu trpělivě čekám na svůj snímek, ujídám k tomu svačinu anebo pročítám v knize. Ve své podstatě lovím. Ten pud je v člověku od pradávna. Lov je vzrušením. Lovec s puškou v ruce nemálo zažívá svoji horečku, zvláště po střelbě. Celé tělo se začne chvět, dostaví se třesavka. Bůh ví, co se mu honí hlavou v době těsně před výstřelem a po něm. Častokrát nad tím přemítám...

I já svoji loveckou horečku prožívám.

Setkám-li se po opatrné šoulačce se zvěří, či příjde-li naopak ona nic netušíc ke mně, srdce začně rázem tlouci vyšší tepovou frekvencí a ruce se začnou třást. V mysli se pak krátkodobě koncentruji na svůj cíl. Mé smysly jsou již vytrénované; při šoulačce ve volném terénu, spatří li mne zvěř, dovedu stát minuty v strnulém pohybu. To zvěři dodá k uklidnění a se správným větrem je šance na úspěch velká. Pohybuji se opatrně, tiše našlapuji, můj pohyb při postupu za zvěří není nepodobný elegantním africkým kočkám. Sžít se se zvěří. Alespoň na chvíli se stát součástí přírody. O to při fotolovu kráčí.

Na krku nosím digitální zrcadlovku Nikon. Její výhody oproti kinofilmovému přístoji jsou nesporné. Neplatím za filmový materiál a komfortně si mohu snímek prohlédnout přímo na dipleji. Nepovedený smažu a přijatelný se uloží na paměťovou kartu. S fotoaparátem používám výměnné objektivy, které jsou výhodnější než malé digitální kompakty pro jejich lepší podání kresby. Nevýhodou pak jejich velká hmotnost, zvláště těch větších "skel" – teleobjektivů. Vyřážím-li za zvěří s výbavou fotoaparátu upevněného na stativu, vyšplhá se váha až na čtyři kilogramy. K tomu kryt, židlička a maskovací síť.       

Mnohdy kryt s přehozenou sítí nainastaluji na místo večer před fotografováním. Má to své výhody – nemusím se ráno s krytem zaobírat a fotografovaná zvěř si na nový objekt v přírodě zvykne.

Fotografování života zvěře ve volné přírodě je těžký obor. Podaří-li se však vše – přeje-li pěkné světlo, zadostiučiněním mi je pohled skrz hledáček aparátu do světa přírody. A věřte, že pozorování přirozeně chovajícího se barevného ledňáčka z blízkosti tří metrů bývá zážitkem, na který se nezapomíná...