Autor blogu
Radim Kalivoda - fotograf zvěře a přírody.Neženu se za snímky stůj co stůj, těší mne každé setkání v přírodě s jejím bohatým životem. Nejraději jsem u potoků, neboť u nich život přímo tepe a ještě zdůrazním, že při fotografování ptáků je zatvrzele moje priorita NEPROZRADIT SE a NEVYRUŠIT je při hnízdění a tak mé snímky - například mých nejoblíbenějších ledňáčků vznikají z maskovaného krytu. Jen tehdy mohu sám mít ze snímků radost a pozorování dobrý pocit. Fotím Nikonem.Kontaktní e-mail: radimkalivoda@seznam.cz
Mazaný srnec
Bylo 17.5. odpoledne. S babičkou jsme si udělali jen tak malý výletík na Břeska. Onen fajný kousek přírody o kterém jsem psal již v příběhu "Po dešti."
Slunce bylo ještě vysoko, tak jsem nechal foťák doma. Půjdu večer, řekl jsem si. A jak to tak vždy bývá, zákon schválnosti opět nezklamal.
Vzal jsem babičku do svého rohu pole k místu kde ještě minulý rok stál na suché třešni nízký posed. Vůbec se divím že se tam se mnou trmácela.
Chvíli jsme šli ještě tehdy mladým obilím, bylo ještě malé, tak se v něm jakžtakž dalo jít. Najednou jsem si asi dvacet metrů přede mnou všiml v zelení jakýchsi bílých výrůstků. Kdybych měl svůj Nikon, přiblížil bych si ony výrustky teleobjektivem. Přiblížil jsem se pár kroků a uvědomil jsem si že to budou nejspíš parůžky, co vyčnívá z mladého obilíčka. K mé radosti a velkému překvapení jimi opravdu byly. Jejich hrdý nositel v odpoledním teplu odpočíval. Ukázal jsem babičce ať jde potichu za mnou. K nevíře jsme srnce našoulali na asi deset kroků, kdy jsem viděl všechny jeho detaily, jako napolo zavřená světla, tedy srnec odpočíval a doposud o nás nevěděl. Jak bych si tam vyhrál s fotoaparátem. Dodnes vidím ten pohled, kdy srnec prohlédl a na nás pohlédl. Na nic nečekal a mohutnými skoky za doprovodu hlasitého bekání odskočil a zmizel v louce pod polem. Od této chvíle mě tento srnec očaroval. Ta jeho robustní postava, vysoké pokroucené paroží, věděl jsem že před chvíli jsem tváří v tvář stál před starým a mazaným srncem. Jistě i tato příhoda byla jeho mazaným kouskem, myslel si že ho přejdeme a nenechal se vyrušit, až tedy v té nejkrajnější chvíli. Mazaný mně očaroval. Hned druhý den odpoledne jsem se ve známá místa odebral opět. Pochopitelně i s mým věrným Nikonem. Jak vše dopadlo? Srnec byl zalehlý ve stejných místech, jen se pro změnu bez předešlých upoutávání pozornosti nenadále zvedl a opět svými skoky úprkem zmizel v šípcích. Chtěl a prověřil tento srnec moje schopnosti reakce, stihl jsem s ním táhnout a několikrát jsem exponoval. Výsledné snímky? Ve skoku ale protože obloha byla zatažená, nevalné kvality – neostré. Nepublikovatelné ale já si je nechal. A sliboval jsem si že Mazaného nafotím líp. Měl jsem to pěkně namalované, to bude hračka, příští týden o víkendu ho mám..
Musel jsem být asi opilý, nebo naivní, když jsem si takto plánoval.
Pak jsem se bavil se sousedem a ten mi prozradil kde Mazaný večer vychází. Ještě ten večer jsem tam opět byl ale nevyšel, měl jsem špatný vítr, nějaký kus ale v onom místě odskočil. Přečíst jsem ho pro rychlost se kterou se zážitek odehrál nestihl. Co když to ale byl on, trochu se mi zlepšila nálada a další doufání v lepší zítřky.
Dozrálo obilí a já portrét Mazaného stále neměl. Při dalším neúspěšném fotolovu na něj se mi podařila srna co jí tu už mám u předchozího příběhu. Ale já chtěl srnce. Pořád toho mého, jednoho.
Tento víkend po celonoční čekané se mi k babičce jet nechtělo, byl jsem unavený ale nakonec jsem v neděli přecijen přijel. Samozřejmě s foťákem. A těšil jsem se že už konečně budou na Břeskách žně. Na strništi se fotí srnčí zvěř lépe a ráno bych mohl potkat lišku. K mé nelibosti bylo v pondělí ráno škaredě. Večer jsem svůj den završil fotografováním, ale nic moc jsem toho nefotoulovil. Škoda, světlo mezi sedmou a osmou bylo předpisové. Kromě pozorování jednoho krásného asi čtyřletého vysokého špičáka který prohání srnu. Nemohl jsem nic dělat, byl jsem daleko a přiblížit se pro šustící obilí nedalo. Holt zvěři neporučíš. Utahaný jsem si přísahal - jestli ráno bude stejně pěkně jako večer, vstanu. Třeba tam ještě bude ten špičák.
Asi dvacet metrů ode mě v poli se rýsovala hlava. Srnce. Otázka identifikace mozku trvala setinu. Ano, byl to můj Mazaný. Nemohl jsem tomu uvěřit. Srnec mě upřeně sledoval. Jeho přísný pohled mně opět fascinoval. Rychle jsem fotoaparát uvedl opět k práci a pár kroků přikrčen jsem se přiblížil. To proto abych neměl ve výhledu trávu. Našoulat až k němu a na vysněný portrét - musel jsem si nechat zajít chuť, okamžitě by mně zjistil a vše by přišlo opět v niveč.
Po pár krocích jsem opatrně zvedl foťák k očím a pořídil první obrázek. Něco kousek přede mnou v poli zašustilo, Mazaný se mi natočil z profilu a tak jsem mohl stisknout podruhé. Po tomto záběru se snažil bez bekání zmizet jako pára nad hrncem, jak to dělají ti staří zkušení srnci dělávají, já věděl že přejde louku, to také za pár okamžiků udělal ale ani jeden záběr jsem nestihl.
Byl to neskutečný zážitek. A nečekaný. S takovým srncem se vždycky setkáte nečekaně.
A tak končí příběh tohoto Mazaného srnce. Nebo ne? Pokračuje, samozřejmě. Pokračování u jeho další fotografie, až se mi ho podaří zase někde nečekaně zastihnout...
© Radim Kalivoda