Môj prvý medveď.

Bolo to na jar v jedných Slovenských horách. Koncom apríla sa ešte na severných svahoch držali posledné zvyšky snehovej pokrývky. V tej som našiel zapadnutého vzácného čolka?, uvezneného v ľudskej stope. Mal krásne oranžové brucho. Oslobodili sme ho a mali sme radosť zo stretnutia s týmto obojživelníkom.

Na návštěvě v járku.

Pro všechny nedočkavé hlásím: po počátečním neúspěchu na Pradědu, kdy mi fotopast zachytila kymácející větev ve věrnu a to na všech 507 souborů, až do zaplnění karty a vybití nekvalitních baterek jsem měl zálusk na "opravky". A tak v pátek 9.9., místo odjezdu na Slovensko, to když jsem se samotným těšením "sekl" s odjezdem o týden, nechal jsem sbalené věci doma, zato však jsem popadl krabičku jménem Acorn a dopoledne místo práce s ní pádil do lesa.

Čas jeleních lásek se blíží...

Srpen je u konce. Svými chladnými rány mne vždy dokáže naladit na tu správnou vlnu. Údolí zalitá mlhou, na polích pichlavá strniště s prorůstající čerstvou travičkou. Také ta vůně lesa a zetlelého listí.

Podzimní srpnové ráno.

Do ticha brzkého sobotního rána se pokojem rozezněl hlas mému srdci blízký. Ty-ty-ty-ty-tý-ty-tý-ty-tyty. Ledňáčkův budík v mobilu oznamoval, že je ta pravá chvíle vstát. Když tak učiním a odkopu se z teplé peřiny, mířím ihned k oknu. Nejinak tomu bylo i 20. srpna. Jasno! Zajásal jsem a věci už nabraly rychlý spád. Lehká snídaně – lupínky s mlékem, to abych měl z rána alespoň nějakou sílu, nasoukal jsem na sebe hnědý svetr, afarsky, vklouzl jsem do bot, popadl fotobatoh a už mě nikdo nezastavil.

Světla a stíny kraje pod Pradědem.

Hluboké rokle i vysoké vrcholy. To jsou Jeseníky. Dominuje jim vrchol Praděd. Podnebí je tu často nevlídné. Mlhy, deště, v zimě spí hory pod silnou sněhovou přikrývkou. Přesto v nich je příroda velmi bohatá.

Střípek zážitků ze srnčí říje 2011

Zdálo se, že nedělní ráno uprostřed srpna zalije krajinu nikoli déšť, ale paprsky slunce. A já jsem na to byl připraven. Vstal jsem ještě před svítáním, oblékl v zelený mundur, fotoaparát v batohu, pro jistotu jsem přibalil vábničku. V 5:20 jsem odjížděl městskou hromadnou dopravou, několik zastávek na konečnou do Mariánského údolí. Mám výhodu, že žiji na okraji Brna, do lesa je to tedy coby kamenem dohodil.

O vodnících z Pradědu.

Na poslední víkend v červenci, kdy by mělo léto býti v plném proudu, v tom čase, v němž měli parůžkatí srnci přiskakovat na vábničku jako opojení láskou k srnčím dámám, meteorologové předpovídali stále a pořád deště. Tak už se to táhne nějaký čas. Marně si vzpomínám, kdy se na letošní lány zlatých klasů usmálo sluníčko. Ty už přezráté smutně s hlavami skloněnými, snášejí krůpěje vody.

Jak šel čas s ledňáčky říčními (a skorci vodními): Pozorovatelé: Radim Kalivoda, Zdeněk Mojžíš a Jana V.

20.3. 2011 Spatřeni (slyšeni) poprvé po zimě. (Skorci vodní si začínají stavět hnízdo ve vyvěšené budce)

24.3. 2011 Ledňáčci si upravují hnízdní noru (starou z loňska) a tok. Bez zaznamenaného páření, avšak pravděpodobnost tam je - slyšeni při typických hlasových projevech a viděni při společném sezení na větvi. (Skorci mají dokončenou stavbu hnízda)

Výstava fotografií "Objektivem v revírech bez hranic" 2.7.-31.7. 2011 Karlova Studánka, vystavují Martin Žatka, Honza Ovesný, Radim Kalivoda.

Jak probíhaly přípravy a samotná vernisáž.

V Karlove Studánce je technicky složitější instalace fotek, znělo v týdnu od Martina. Musíte přijet dřív. Jestliže začínáme v 16:00, tak se do 11:00 dostavte, zaúkoloval nás s Honzou Martin. Dušoval jsem se, že z Brna do jedenácté hodiny přijedeme.

Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, aneb mokré červnové odpoledne.

Po týdenní dovolené u Jaderského moře jsem opět v pondělí 20. 6. nastupoval do práce. U ledňáčků jsem nebyl dva týdny. Před odjezdem k moři jsem je už nestihl navštívit. Proto jsem hned po konci směny spěchal domů. Táhlo mě to jako magnet k azurovým klenotům. Počasí nezklamalo. Pár mráčků se sice po obloze honilo, však žádný déšť kypré bílé polštáře nepřinesly.