Čas jeleních lásek se blíží...

Srpen je u konce. Svými chladnými rány mne vždy dokáže naladit na tu správnou vlnu. Údolí zalitá mlhou, na polích pichlavá strniště s prorůstající čerstvou travičkou. Také ta vůně lesa a zetlelého listí.

Podzimní srpnové ráno.

Do ticha brzkého sobotního rána se pokojem rozezněl hlas mému srdci blízký. Ty-ty-ty-ty-tý-ty-tý-ty-tyty. Ledňáčkův budík v mobilu oznamoval, že je ta pravá chvíle vstát. Když tak učiním a odkopu se z teplé peřiny, mířím ihned k oknu. Nejinak tomu bylo i 20. srpna. Jasno! Zajásal jsem a věci už nabraly rychlý spád. Lehká snídaně – lupínky s mlékem, to abych měl z rána alespoň nějakou sílu, nasoukal jsem na sebe hnědý svetr, afarsky, vklouzl jsem do bot, popadl fotobatoh a už mě nikdo nezastavil.

Světla a stíny kraje pod Pradědem.

Hluboké rokle i vysoké vrcholy. To jsou Jeseníky. Dominuje jim vrchol Praděd. Podnebí je tu často nevlídné. Mlhy, deště, v zimě spí hory pod silnou sněhovou přikrývkou. Přesto v nich je příroda velmi bohatá.

Střípek zážitků ze srnčí říje 2011

Zdálo se, že nedělní ráno uprostřed srpna zalije krajinu nikoli déšť, ale paprsky slunce. A já jsem na to byl připraven. Vstal jsem ještě před svítáním, oblékl v zelený mundur, fotoaparát v batohu, pro jistotu jsem přibalil vábničku. V 5:20 jsem odjížděl městskou hromadnou dopravou, několik zastávek na konečnou do Mariánského údolí. Mám výhodu, že žiji na okraji Brna, do lesa je to tedy coby kamenem dohodil.

O vodnících z Pradědu.

Na poslední víkend v červenci, kdy by mělo léto býti v plném proudu, v tom čase, v němž měli parůžkatí srnci přiskakovat na vábničku jako opojení láskou k srnčím dámám, meteorologové předpovídali stále a pořád deště. Tak už se to táhne nějaký čas. Marně si vzpomínám, kdy se na letošní lány zlatých klasů usmálo sluníčko. Ty už přezráté smutně s hlavami skloněnými, snášejí krůpěje vody.

Jak šel čas s ledňáčky říčními (a skorci vodními): Pozorovatelé: Radim Kalivoda, Zdeněk Mojžíš a Jana V.

20.3. 2011 Spatřeni (slyšeni) poprvé po zimě. (Skorci vodní si začínají stavět hnízdo ve vyvěšené budce)

24.3. 2011 Ledňáčci si upravují hnízdní noru (starou z loňska) a tok. Bez zaznamenaného páření, avšak pravděpodobnost tam je - slyšeni při typických hlasových projevech a viděni při společném sezení na větvi. (Skorci mají dokončenou stavbu hnízda)

Výstava fotografií "Objektivem v revírech bez hranic" 2.7.-31.7. 2011 Karlova Studánka, vystavují Martin Žatka, Honza Ovesný, Radim Kalivoda.

Jak probíhaly přípravy a samotná vernisáž.

V Karlove Studánce je technicky složitější instalace fotek, znělo v týdnu od Martina. Musíte přijet dřív. Jestliže začínáme v 16:00, tak se do 11:00 dostavte, zaúkoloval nás s Honzou Martin. Dušoval jsem se, že z Brna do jedenácté hodiny přijedeme.

Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, aneb mokré červnové odpoledne.

Po týdenní dovolené u Jaderského moře jsem opět v pondělí 20. 6. nastupoval do práce. U ledňáčků jsem nebyl dva týdny. Před odjezdem k moři jsem je už nestihl navštívit. Proto jsem hned po konci směny spěchal domů. Táhlo mě to jako magnet k azurovým klenotům. Počasí nezklamalo. Pár mráčků se sice po obloze honilo, však žádný déšť kypré bílé polštáře nepřinesly.

Bouřlivý jesenický víkend.

Na pátek s datumem 20. 5. jsem se těšil už celý týden. S kamarádem Honzou Ovesným jsme se domluvili, že navštívíme naše nejoblíbenější hory. Totiž Jeseníky. Výhled počasí dopředu jsme znali až den před odjezdem. Na celém území přívalové deště, kroupy a bouřky, hlásily televizní rosničky. Já takové počasí rád nemám, přímo se mu vyhýbám, Honza zase naopak. Nedalo se nic dělat, odmítnout kamarádovi pobyt, na který se tak těšil kvůli špatným předpovědím, to nešlo.

Prázdniny 1994 - léto.

Myšlenka k tomuto činu mne napadla 24.4.2011 když jsem byl s našimi u babičky na chalupě. Po zimě tam babička byla prvně. Vyběhl jsem s naším munsterlandem Cirem na půdu chalupy. Měl jsem totiž podezření, že by se na seně v teple mohla nacházet kuna skalní, jež u nás v domku přes zimu kraluje. Našli jsme slepičí vejce. Loupežnice si jistě pěkně pochutnala. Cir vzrušeně vrtěl vlajkou a na půdě lítal jako blesk. Že se kuna nakonec neobjevila, jistě je čtverácká a nerada se ukazuje před člověkem a jeho čtyřnohým pomocníkem, nás nemrzelo. Však jednou na ní dojde.