Na skok k ledňáčkům.

Na skok k ledňáčkům.

Opožděné jarní tání postihlo i naše údolí. Ještě dříve, než se jindy nevinně tekoucí Zlatý potok proměnil v dravý proud beroucí vše, co mu přišlo do cesty, jsme s kamarádem Zdeňkem čekali v krytu u ledňáčků. Samička sedala sto dvacet centimetrů od maskovaného stanu, v němž jsme s němým úžasem obdivovali každý detail ledňáččího těla. Zdálo se nám v tu chvíli, že tato sezóna začíná hodně dobře. Odpoledne na návštěvu k ledňáčkům měla přijít Jana Vališová, kamarádka, jež tvoří se mnou a Zdeňkem naše ledňáččí monitorovací a fotografické trio. Odešli jsme se Zdeňkem - přesněji rychle jsme se vypařili z ledňáččího bydliště - ještě před Janiným příchodem. Nechal jsem jí však v krytu vzkaz s popisem, kam ledňáček sedá a v jakých intervalech. Též jsem Janě popřál, ať si čekání užije. Jenže odpoledne místo azurových klenotů našich vod si fotografka "užívala" stoupající hladiny potoka. Zatím co ráno a dopoledne my se Zdeňkem měli vodu v jedné třetině krytu, Jana se musela, pakliže chtěla opustit čekání suchá, spokojit jen s polovinou čtvercového půdorysu maskovacího stanu bez podlahy. A co hůř, žádný z ledňáčků nesedl, ani kolem neproletěl. To Janu nejvíc bolelo, přisuzovala to věčné smůle, jež s klenotem našich řek má. Ale nemá, vždyť to byla právě Jana, jež zářivého rybaříka poprvé letos viděla. Mne zpráva též znepokojovala a už jsem přemýšlel nad tím, že přítomnost krytu ledňáčkům nevyhovuje. Nemohl jsem ale úvahu spojit s důvodem, proč nám ráno a dopoledne bez rušení sedali ledňáčci téměř na dosah ruky. A pak mi to došlo. Vždyť kalná voda a silný proud potoka jim neumožňuje lovit rybky. Museli zalétávat na jiná loviště.

Druhého dne k večeru jsem místo navštívil opět, se záměrem menší úpravy krytu. Jenže z té sešlo. Posmutněl jsem ve chvíli stanutí u potoka, jež se změnil v dravou řeku. Nepěkně na mne působil i pohled na kryt. Pokroucený a z části pod vodou, omýván kalným proudem. Jediným štěstím se ukázala stará tkanička od pohorky, pevně držící kryt před úplným odplavením. Ještě, že jsem tehdy při chystání pozorovatelny za svitu hvězd myšlenku s úvazem zhmotnil a kryt upevnil k plotku. Utopený batoh a v něm zapomenutá čelovka pak byla jen malým neštěstím, oproti velké vodě, jež se s chladnou trpělivostí blížila výšce ledňáččí nory. Dravému proudu chybělo pouhých padesát čísel k dokonání díla zkázy - k zničení domova rybaříků. Nešlo tomu zabránit, jen doufat, že potok už má po kulminaci a začne klesat.

Dalšího dne obloha ukázala slunce a teploty šplhaly k příjemným letním hodnotám. Celý den jsem v Kroměříži fotografoval parní vlaky, ale večer jsem si našel chvíli, jíž jsem nemohl využít jinak, než návštěvou u potoka. Vybaven stativem a širokoúhlým objektivem jsem prošel celé údolí.

Voda si v několika místech našla cestu mimo koryto potoka a rozlila se v okolní říční nivě. Obraz nespoutané divočiny dotvářely četné vyvrácené olše. Až opadne voda, vytvoří se pěkné tůňky, v kterých se třeba usadí čolci, uvažoval jsem. Zatím je údolní niva jedním velkým jezerem. Cestou podél toku mi dělal společnost pár konipasů horských. Podle všeho třetí sezónu za sebou vyvedou mladé v mojí budce. Druhá vyvěšená zatím na svého nájemníka čeká. Skorec jím ale nejspíš letos nebude. Pozoruji nyní jen jednoho ptáka z páru, z čehož usuzuji, že již někde v skrytém domově pod břehem druhý zahřívá vejce... I večer při toulkách zaplaveným údolím mi dal na jevo svojí přítomnost černý elegán s bílou náprsenkou, jemuž ornitologové přezdívají vodní kos, či potápěč. Dovede se skutečně mistrně potápět, ba co víc, i chodit po dně a lovit při tom larvy vodního hmyzu i drobné rybky. Nezalekne se silného proudu, přesto mne ten večer překvapil. Neposeda střízlík také nesmí chybět u ničeho a vyjímkou nebyla ani velká voda. Když na údolí padla tma, uslyšel jsem nad sebou ve stráni vpravdě tajemný hlas. Ostrým "ku-vit, ku-vit" mne zdravila samička puštíka. Posléze jsem spatřil siluetu naší nejběžnější sovy, když přeletěla na jiný strom. Později, když nad klidnou hladinou rybníka odrážel svou tvář útlý měsíc, vyrazil na noční lov výr. "hú-u... hú-u..." zněl nocí z velké dálky, přesto zřetelně, oznam pána lesa za temné části dne. K ledňáčkům jsem přišel až za úplné tmy a pohled na situaci nezdál se býti jiným, než předchozího dne. Ale poblíž na hrázi jednoho z rybníků mi udělal radost čerstvý ledňáččí trus - bílý stříkanec. Dodával naději, že jsou rybaříci nad věcí...

Odpoledne druhého dne mi volala Jana. Vesele naladěná, oznamovala spatření ledňáčka na hnízdišti a kryt že prý ještě pod vodou, ale na místě. Ty zprávy mne opravdu velmi mile potěšily. Téhož dne ve večerních hodinách jsem měl namířeno k rybaříkům. Pod paží stativ, v batohu foťák a tzv. Hejkala, což je kamuflážní převlečník s našitými lístky, takže oblečená osoba, pokud je nehybná, splyne s okolní přírodou. Maskovací kukla a rukavice dotvářely dokonalost hejkalího kostýmku. Do karet mi hrálo též prostředí lesa ne nepodobné vzoru mého obleku. Stačila krátká chvíle a již jsem seděl schován za stromem nedaleko stěny s norou a s výhledem na kovovou trubku - oblíbené odsedací místo ledňáčků v bezprostřední blízkosti fotokrytu. Záběr jsem komponoval, aby v něm byla vidět jak trubka, tak spadlý kryt. Ona kombinace dávala šanci vzniknout netradičnímu snímku. 

Věřil jsem svému maskování a trpělivě čekal. Jediné mínus představovaly davy lidí, procházející po nedaleké cestě. Teplé počasí zlákalo k návštěvě našeho údolí spoustu svátečních výletníků. Přiletí i přes turistický ruch ledňáček? Pokud ano, sedne si na oblíbenou trubku? Šance na pohnutí se stativem a fotoaparátem na jinou větev nebyla, nechtěl-li bych rybaříka vyrušit. Atmosféru jarního večera svým zpěvem krášlila červenka, ba i konipas horský prolétnuvší čas od času nad vodami prudké říčky. O zpestření se zasloužil též kačer divoké kachny, jež si to mašíroval nad potokem v listí. Nechybělo mnoho a zatahal bych jej za kačírky. Něco jej však vyrušilo a po kachním způsobu - pěkně halasně - přeletěl kamsi na vodu. Podmínky k fotografování začaly blednout. Slunce své paprsky již dávno schovalo za kopec. Po hodině jsem čekání bez úspěchu a nyní již bez světla ukončil a rychle se z místa vytratil. Na zpáteční cestě jsem od potoka zaslechl známé "tý.., tý.., če-tý" Pískání patřilo ledňáčkovi a podle směru hlasu se usadil na hnízdišti. No vida, tak přeci přiletěl. Jen dvacet minut po mém odchodu. Domů se mi šlo hned veseleji.

Následující den jsem fotolov zopakoval. A tentokrát s úspěchem. Sledoval jsem trpělivě život u potoka zamaskován v hejkalovi. Ve chvíli, kdy se ozvalo ledňáččí pískání jsem měl oko v hledáčku Nikonu, namířeného na trubku. "Tý, tý, tý", náhle zářivý klenot přiletěl od rybníku, kolem mne a již jsem nestihl zaregistrovat, či ledňáček jen proletěl kolem hnízdiště a má přítomnost mu vadila, nebo sedí na kořenech u nory, na níž jsem výhled neměl. Následovaly dvě minuty nejistoty. Po tomto časovém úseku mi vzrostl vzrušením tep. Ledňáček vyletěl s pískotem (pravděpodobně) z nory a usedl na trubku. Srdce se mi málem zastavilo! Je to samička, má Jůlinka! Cvak, cvak, cvak... Závěrka Nikonu exponovala několik snímků, s ostřením si fotoaparát hlavu nelámal, předem jsem zaostřil manuálně. Moment poseděla - zapózovala jako pravá modelka a zas letěla dál po proudu. To mi stačilo. Rychle jsem místo opustil. Stejně již valem ubývalo světla a pak - vždyť co jsem chtěl, to se mi podařilo. 

Jsem moc šťastný, že opožděné dubnové tání ledňáčkům nijak neublížilo a že se zcela sžili i s mým krytem. Pozorováním z pondělí 15.4. vyvstaly další vzrušující otázky. Za jakým účelem samička do nory vletěla? Snést vejce? Vím z literatury, že ledňáččí samička usedá na snůšku až po posledním sneseném vejci, jichž bývá 5-6. Nebo ten, jež přiletěl mnou nepozorován, byl sameček a letěl samičku vystřídat při sezení na snůšce? Tuto i další z hádanek ledňáččího života rozluštím doufejme brzy...