Svědkyní na ledňáččí svatbě...
Poslední dubnové sobotní ráno nezačalo moc slibně. Při příchodu k azurovým ledňáčkům jsem nejprve uviděla pobořený kryt, v němž říční klenoty spolu s Radimem a Zdeňkem sledujeme. Napadlo mně, že naši pozorovatelnu povalil nějaký vandal. Ti se najdou vždy a všude. Nemohla jsem hned prověřit situaci, neboť na větvi přímo před povaleným krytem seděla ledňáččí samička. Je to její oblíbené stanoviště, ráda na větvi odpočívá, či se čistí, anebo velmi ráda přijímá rybku od jejího partnera. Co naplat, musela jsem v tichosti v povzdálí čekat, až ledňáččí slečna odletí, abych mohla nepozorovaně ke krytu. Po chvíli skutečně samička, jíž jsme pojmenovali familierně Rozárka, odletěla za hlasem samce o kus dál za meandrem Zlatého potoka.
Nyní jsem konečně mohla stanout u krytu. Ukázalo se, že povalení neměl na svědomí vandal, nýbrž vítr. Předchozího dne skutečně dul silný fičák, jež si s nezajištěným a lehkým stanem hravě poradil. Naštěstí je Radimův kryt rychloskládací a tak po mém zákroku opět za krátko stál. Za pár okamžiků jsem již v tichosti neviděna pozorovala nádherné přírodní představení, jež mi ledňáčci předváděli. Přitom ani netušili, že mají v těsné blízkosti člověčí obdivovatelku. Ledňáčci prožívali svůj všední den a já nevšední zážitky. Avšak bez možnosti fotografování ze stativu. Zklamaně jsem pohlížela na stativovou hlavu vybaleného tripodu. Chyběla upínací destička. Radime, já tě...
Jediná spása – mobilní telefon, mi byl bez signálu zbytečný. Musela jsem zase z krytu do míst dostupnějších mobilní síti. Chvíle čekání a vzduch byl čistý, mohla jsem rychle vyrazit do bezpečí dál a dál, pryč od království říčních klenotů. Konečně signál, tak honem... Vyťukala jsem Radimovi textovku. Přišla rychlá odpověď: "Už startuju kolo."
Mezitím jsem se navrátila nepozorovaně do krytu a doufala, že Radim přijede alespoň do večera.
Ledňáčci posedávali na oblíbených místech. Ať již krásně pózovali na větvi přímo před krytem, či na mladém náletovém listnáči, jež roste přímo ze svažujícího se břehu. Odtud často kontrolovali noru a lovili rybky. Neohroženě se vrhali do průzračného Zlatého potoka. Hlavně Honzík – Rozárčin partner častokrát přilétal s rybkou, jíž předával své vyvolené. Ona jej zamilovaně s pískáním vítala. Na důkaz vzájemné lásky se několikrát během dne pářili. Přímo před mými zraky. Jakým krásným zážitkem je pozorování přirozeného chování jinak plachých opeřenců. Při jednom takovém aktu lásky mi přála štěstěna a mohla jsem zamilovaný pár sledovat a zachytit prchavé okamžiky svým Nikonem. A dokonce ze stativu; Radim, uřícený jako býk, dorazil i s mojí destičkou. Zdržel se nakrátko. Zase rychle vyklidil pole, aby nerušil ledňáččí lásky čas. Slečna Rozárka mi vždy po páření předváděla koupání. Na okamžik, ne delší než vteřinu, dotkla se hladiny potoka a hned zase usedla na oblíbenou větev. Následovalo důkladné čištění peří. Všem ledňáčkům je vlastní péče o dokonalý létací vynález. Výborní harpunáři by jen těžko existovali bez možnosti impregnace peří...
Po celou dobu pozorování ledňáčci z většiny setrvávali na svém hnízdišti. Přírodní amfiteátr nedal možnost k nudě. Když náhodou klenoty našich řek odletěli z dohledu, scénu před krytem oživil konipas horský, cupitající potél potoka se stále pocukávajícím ocáskem, tolik typickým pro konipasy všech tří druhů, vyskytujících se na našem území. Hledal obživu v podobě drobných mušek. Pak zase přiletěl s pískotem ledňáččí sameček, v zobáku se mu blyštila malá plevelná rybka, jež směřovala hlavou ven. Tedy Rozárce. Věru, pozorný amant, náš Honza. Se zatajeným dechem jsem čekala, že se opět jejich těla spojí, ale on odletěl. Obdarovaná nato přeletěla na jeho místo a vletěla do nory. Ve vyhlídnuté komůrce se pozdržela několik minut. Honzík mezitím čekal opodál a když Rozárka vyletěla ven, vletěl do nory zase on, aby se podíval, snad na to, kolik mu už Rozárka snesla vajíček. Za pár dní už bude sedět a když se všechno povede, můžeme se těšit, že za nějaký čas z nory vylétne nová generace překrásných pestrobarevných ledňáčků, korunovaných králů rybářů našich potoků, řek a tůní. Však než se stane ten šťastný okamžik, bude to Honzu s Rozárkou stát nemalé úsilí. Přejme jim, nechť si oni a též my, jejich tiší pozorovatelé, můžeme zrození nové generace ledňáčků společně užívat.
Po páté odpolední jsem se začala chystat k odchodu. Jenže stále to nešlo, nýbrž ledňáčci se zdržovali v okolí stěny. Honza strážil levou stranu, Rozárka pravý meandr. V ten čas opustit kryt prostě nešlo. Hrozilo vyrušení a při pohledu na tu krásu by to byl velký hřích...
Něco málo po sedmé večer se konečně oba ledňáčci vzdálili a já mohla ven z krytu, aniž by mě viděli. Ještě jsem narychlo sebrala okolo pár klacků a zajistila kryt, aby se zase nepřevrátil. Na hrázi blízkého rybníčku jsem prošla kolem mladého rybáře a spěchala šťastná domů. Obohacená o krásné zážitky a plnou kartou vzácných snímků...
Jak ten den smolně začal, tak asi i podobně končil. Naštěstí ne pro ledňáčky, ti jsou v pořádku a o našich lidských trablích nemají ani potuchy. Zmizely židličky, jak zjistil Radim při další návštěvě krytu. Napadá mě... že by ten rybář? Ach ti lidi...:(
Tento příběh je napsaný na motivy vyprávění Jany Vališové. Tímto jí děkuji a gratuluji k pěkným zážitkům.