Na skok k novopečeným ledňáččím rodičům.

Na skok k novopečeným ledňáččím rodičům.

Psal se poslední májový čtvrtek a když odpolední nebe nabízelo přívětivé počasí, sbalil jsem dalekohled, psa a vyrazil na návštěvu k mým oblíbeným klenotům našich řek - ledňáčkům. Naposledy jsem u nich pobyl před pěti dny a ještě seděli na snůšce. Za týden se ale mohlo už mnoho věcí změnit, uvažoval jsem. Přešlo pár bouří, ale kryt stále stojí a umožnil mi opět sledovat ledňáččí žívot z bezprostřední blízkosti.

Přišel jsem rychle do krytu a dalekohledem propátrával břeh pod norou. Věděl jsem přesně proč. Pokoušel jsem se najít pomyslnou jehlu v kupce sena - skořápku ledňáččího vajíčka. Tušení, že již možná budou mladí ledňáčci vylíhlí a najdu střípek bílé vápenaté schrány se vyplnilo. Skutečně jsem po delším pátrání učinil objev. A než stačila mysl prověřit, zda jde opravdu o skořápku vajíčka, či přelud, se ozvalo známé "Ty-tý" a na větev před krytem dosedla Rozárka - ledňáččí samička. V zobáku měla drobnou rybičku, nesenou hlavou ven. Nebylo pochyb! Ta je pro drobotinu. Několikrát po ledňáččím podřepla a s jiskrou v oku zamířila k noře. Nejprv ale spočinula na mladém stromku, rostoucím přímo z příkrého břehu. Poskytuje ledňáčkům trocha oddychu, mají jej v oblibě. Zakrátko už zmizela v tmavé noře. Ten pohled mne potěšil. Mít kameru v jejich hnízdečku lásky, viděl bych s jakou péčí ledňáččí rodiče krmí svůj nejcennější poklad...
Netrvalo dlouho a novopečená rybaříčí maminka vyletěla z nory a namířila si to přímo k větvi před krytem. Následovala hygiena. Krátký, snad setinový kontakt s vodou a hned zase otřepávání na větvi. Zráchaná a zase do pěkna upravená ledňáččí maminka pak odletěla honem honem shánět další rybičku. Po každém výletu z nory ledňáčci činí koupání. Obzvlášť při krmení mladých je chodba nory znečištěná tekutými výkaly mladých, jež díky mírnému sklonu vytékají ven. A ledňáčci přeci nemohou kazit svojí pověst třpytivých drahokamů.
Skutečně září ne nepodobně, jako vzácné nerosty. I když již odpoledne v rybaříčím království vládl stín a "fotografická" tma, ledňáčci hýřili barvami dodaleka. Byla opravdu radost je pozorovat. Každá minuta v jejich přítomnosti je pro mne radostí. Nenudím se nikdy a ani tentokrát přírodní divadlo nezklamalo. Ani v v čase, kdy zrovna ledňáčci lovili rybky na svých oblíbených a jistých lovištích. Tu hned roli na přírodním jevišti převzal lejsek bělokrký. Čilý černobílý ptáček prozpěvoval svoji písničku nadohled mým radostí hýřícím očím. Jindy to zase byl dlask či pěnkava, hledající v strmém břehu mezi kořeny cosi k svačině. Dole u potoka cupital trasořitkovou chůzí s pocukávajícím ocáskem sameček konipasa horského. Jistě hledal něco, čím by uživil svoji rodinu, jež určitě touto dobou někde pod kořeny v miskovitém hnízdečku čeká...
Ledňáččí táta Honza také nelenil, hrdě usedl na větev s drobnou rybkou v zobáku, načěž s ní záhy zmizel v útrobách nory. Čekal jsem, kdy vyletí. Ovšem dával si na čas. Napadlo mne, že nejspíš po nakrmení ještě zahřívá holátka. Po vylíhnutí to ledňáččí rodiče mají ve zvyku. Zahříval nejspíš celou půl hodinu. V ten moment, kdy uplynulo třicet minut se kolem okna krytu mihnul nějaký ledňáčku podobný pták a já zrovna nepostřehl druh. Když zanedlouho k mému údivu usedl na větev před kryt s rybičkou v zobáku ledňáččí sameček, dal jsem si nedávný "tajemný" ptačí průlet do souvislostí.
Rozárka i Honza se mi již od počátku jeví jako starostliví rodičové. Za hodinu čekání nakrmili drobotinu hned pětkrát. Po posledním nakrmení, jehož se zhostil sameček, jsem království ledňáčků v rychlosti a tichosti opustil. Sice bez jediné fotografie, pokud nepočítám dokumentační videozáznam koupačky pořízený mobilním telefonem, přesto však šťastný a bohatší o zážitky ve společnosti klenotů našich řek - ledňáčků...