Svědkyní na ledňáččí svatbě...

Poslední dubnové sobotní ráno nezačalo moc slibně. Při příchodu k azurovým ledňáčkům jsem nejprve uviděla pobořený kryt, v němž říční klenoty spolu s Radimem a Zdeňkem sledujeme. Napadlo mně, že naši pozorovatelnu povalil nějaký vandal. Ti se najdou vždy a všude. Nemohla jsem hned prověřit situaci, neboť na větvi přímo před povaleným krytem seděla ledňáččí samička. Je to její oblíbené stanoviště, ráda na větvi odpočívá, či se čistí, anebo velmi ráda přijímá rybku od jejího partnera. Co naplat, musela jsem v tichosti v povzdálí čekat, až ledňáččí slečna odletí, abych mohla nepozorovaně ke krytu. Po chvíli skutečně samička, jíž jsme pojmenovali familierně Rozárka, odletěla za hlasem samce o kus dál za meandrem Zlatého potoka.

Na skok k ledňáčkům.

Opožděné jarní tání postihlo i naše údolí. Ještě dříve, než se jindy nevinně tekoucí Zlatý potok proměnil v dravý proud beroucí vše, co mu přišlo do cesty, jsme s kamarádem Zdeňkem čekali v krytu u ledňáčků. Samička sedala sto dvacet centimetrů od maskovaného stanu, v němž jsme s němým úžasem obdivovali každý detail ledňáččího těla. Zdálo se nám v tu chvíli, že tato sezóna začíná hodně dobře.

Dobré skutky.

Stalo se při středeční dopolední návštěvě u ledňáčků. Chtěl jsem si z povzdálí ověřit, zda jsou na hnízdišti a zaposlouchat jejich hlas při prudkých honičkách v právě probíhajícím toku. U hnízdiště mne však čekal nepěkný pohled. V bezprostřední blízkosti stěny s norou, nad ní v lese křepčily a ševelily malé děti. Nedaleko měly dokonce přehozenou celtu.