Fotolovec | Dobré skutky.

Dobré skutky.

Stalo se při středeční dopolední návštěvě u ledňáčků. Chtěl jsem si z povzdálí ověřit, zda jsou na hnízdišti a zaposlouchat jejich hlas při prudkých honičkách v právě probíhajícím toku. U hnízdiště mne však čekal nepěkný pohled. V bezprostřední blízkosti stěny s norou, nad ní v lese křepčily a ševelily malé děti. Nedaleko měly dokonce přehozenou celtu. Celé výpravě velely dvě paní učitelky. Po ledňáčcích přirozeně ani vidu ani slechu. Posmutněl jsem. A pak jsem se rozhodl jednat. Přišel jsem za nimi na návštěvu. Slušně jsem pozdravil a představil se a dotázal se, jak dlouho se tu ještě hodlají zdržet. "Nechci zasahovat do vašich plánů, ale jen vám říkám, že tu poblíž hnízdí vzácný druh ptáka", obeznámil jsem je se situací. Paní učitelky se podívaly pátravě do korun. "A můžete nám říci, který že je to ten druh, jež tu hnízdí?", vyzvídaly mladé paní velící skupince školičky. Zvonečkem svolaly všechny caparty, jež mne obsoupili v půlkruhu a se zvědavými pohledy pozorovali toho "strýčka" v zeleném s flekatým psíkem u nohy, já si klekl a spustil: "Tak děti, tady hnízdí drahokam našich řek, ledňáček říční. Musíte se chovat v přírodě tiše, pšššt." "Tak to jsme nevěděli", přerušila mne jedna z vedoucích. "Vůbec bych netušila, že tu takový krásný pták žije", kroutila hlavou, když jsem prezentoval fotografii ledňáččí samičky Amálky, jež mám na tapetě v mobilu. Pověděl jsem jim krátce o životě azurových klenotů a oni se mi naoplátku pochlubili, kterak zahlédli vloni na podzim v lese sovu. "Děkujeme, že jste nám to řekl, příště budeme o kus dál v lese." prozradila mi vedoucí Lesní školky. Zbalily celtu a vyrazili s dítky k odchodu. Rozloučili jsme se v dobrém a jedna z učitelek ve mne díky psíkovi poznala bratra kamaráda jejího bratra. Hned mi došlo o kom je řeč a tak jsem jej nechal pozdravovat. Jak je svět malý.

Myslím, že jsem neudělal nic špatného, když jsem jim o ledňáčkovi pověděl, namísto nějakého, z prstu vycucaného druhu. I když dnes nikomu nemůžete důvěřovat, nevypadaly tyto dvě paní učitelky, že by právě nabyté informace zneužily. Nevědomky by s dětmi chodily třeba i příště okolo ledňáččího hnízdiště, což by bezesporu zářivým drahokamům vadilo.

Cestou dál se mi pak jeden ledňáček ozval svým typickým "Tit" a další ex. z druhého páru mne nechal projít na pět metrů bez vyrušení. Seděl s plným bříškem v spodních větvích olše, schován před kapkami neustávajícího deště.

Domů jsem přišel mokrý na nitku, ale hřál mne u srdce pocit vykonaných dobrých skutků. Zachování klidu hnízdících ledňáčků a také, že jsem něčemu přiučil malé caparty. Třeba si z toho taky něco odnesli. :-)

Údolí Zlatého potoka, 10.4. 2013