Jelení říje

Jelení říje.

Tato dvě magická slova nenechají v klidu žádného milovníka zvěře. Každým rokem jeleni hnáni pudem o zachování rodu, míří na svoje říjiště, aby zde dali základ nové generaci této v pravdě královské zvěře. Umí si při tom vybírat období. Říje paroháčů s korunou probíhá v době, kdy se les vůkol zahalí do palety zlatavých tónů barev a v povětří se vznášejí tenké nitky utkané babím létem. Za časů zářijových chladných a jasných nocí se nese lesnatými stráněmi Jeseníků jelení troubení. To paroháči dávají najevo svoji náklonnost k předávání genů. K tomu se však dostane jen ten nejsilnější. Ti, jež mají štěstí a vlastní svůj harém několika laní, ještě nemají vyhráno. Často si musí svůj harém chránit před nevítanými hosty, jež by také chtěli předat svoje geny. Stává se, že nevítaný host se tak lehko nechce vzdát a tak láskychtiví paroháči svádějí souboje o svoje laně. Boje, při nichž své rozložité parohy nastavují proti sobě a snaží se jeden druhému ostrými výsadami bodnout do slabin, jsou urputné. Většinou slabší jelen brzy opouští jeviště, hnán pro jistotu vítězem. Jsou jeleni, na jež hlavách můžeme obeznat paroží s ulomenými výsadami. Jsou to obávaní "rváči". Obzvlášť nebezpeční bývají potom jedinci, nosící dlouhé a ostré špice, popřípadě s krátkými výsadami. Takového jelena nazýváme škůdníkem a v souboji může přivodit sokovi lehce smrt. Lesem se po dramatu nese mocný vítězný ryk, na oslavu silnějšího paroháče. Ten slabší může mít štěstí, že souboj ustál bez zranění a nezbývá mu, než si se zkloněnou hlavou hledat laně jinde. Vítěz si dopřává svých laní a spokojeně potrubuje. Ti, kdož znají "jelení abecedu", vědí, jak starý jelen a v jaké náladě své troubení předvádí. Poblíž říjiště se též nacházejí mladší jelínci, krejčíci, jenž si musí hlavní jelen též hlídat, aby mu neukořistili náhodou některou z jeho laní. Souboje v těchto případech nesvádějí, krejčíci většinou pochopí sílu a moc vedoucího harému. Měsíc dlouhé období jelení lásky paroháče stojí mnoho úsilí, podepíše se na samcích s parohatými ozdobami. Jsou vyhublí. Mají co dohánět, aby si vytvořili zásoby na tuhou zimu, přicházející zakrátko po jejich říji.

Pro nás, milovníky této zvěře je pokaždé nezapomenutelným zážitkem pozorování jelení říje. Zvláště pak zaposlouchání se do koncertů této královské zvěře. V horách, daleko od civilizace. Absence pouličního osvětlení příjde k duhu. Na nebi rázem svítí tisíce hvězd a sem tam, máme-li štěstí, prolétne po obloze oranžový meteorit, aby posléze shořel v atmosféře Země. Třešničkou na dortu takové noci ztrávené v horách je právě troubení paroháčů, vyznávajících lásku útlým laním. Takové chvíle, při kterých mi často běhává mráz po zádech, bych nevyměnil za nic na světě. Jsem rád, že pán východomoravských hor, mocný Praděd, může takovéto přírodní scenérie nabídnout. Stává se, že se hory v tom čase zahalí do mlžného závoje, ale Praděd mně a moje kamarády má zdá se rád, přeje dobrému počasí podzimní jelení říji.