Září bylo v půlce, počasí více než pěkné. Celou cestu z Brna svítilo slunce. S Lubošem Pasekou, mým kamarádem jsme mířili na Praděd. Naplánovány byly tři dny pobytu.
Přijeli jsme na Ovčárnu a posléze se vydali se zavazadly s technikou, jídlem, ba i pitím k nám známé chatě Barborce. Utahaní, ale pěkné počasí panující pod Pradědem nás nabíjelo energií. Zdá se, že hora nás přijala kladně. Rychlé ubytování a již jsme před čtvrtou odpolední šoulali chodníkem k jedné již zbourané chatě. Chtěli jsme se jen tak provětrat a fotolovy odložit až na další den. Celou cestu jsme nic velkého neviděli. Pár křivek na kleči, černého datla na staré borovici. Pod chodníčkem Luboš objevil hříbka. Ten byl prvním snímkem z toho dne. Váleli jsme se u něj dlouho a všelijak zkoušeli komponovat. Rozhodli jsme se pro návrat posléze, stejnou cestou. Nazpět jsme si ale všimli nad cestou čerstvých stop, odkazů vyrytých v stráni. Chytl jsem se příležitosti a s bušícím srdem stoupal pralesem po stopách. Zanedlouho jsem ještě výše nademnou u porostů mladých smrčků opravdu spatřil pohyb vysoké zvěře. Byl to okamžik, nestačil jsem kus přečíst. Oznámil jsem to kolegovi a tak jsme společně za kusem pokusili přišoulat. Úspěchem každé takové šoulačky je tiše se pohybovat terénem. Vždy se snažím nalést pěšinu, ochoz zvěře, než volný terén. Pěšinou se šoulá tišeji. Po chvíli jsme takový jelení ochoz našli a dali se jím. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zahlédli jsme, už blíže, laň. Luboš měl velké štěstí, zastavila se mu v pěkném prostředí horských mladých smrků. Já ač jsem stál pár metrů od kolegy, laň jsem neviděl. Cvakla závěrka jeho kompaktního fotoaparátu a první snímek laně byl na kamarádově kartě. Laň stále držela, tak jsem se po milimetrech zkoušel posunovat s fotoaparátem u oka, abych při zahlédnutí neudělal zbytečný pohyb. Již jsem i já v hledáčku měl laň. Byla to podívaná učiněná, v krásném podvečerním světle, již jsem ostřil zadní část jelení královny. Její srst zářila až červenou barvou. Co naplat, než jsem jí stačil pohledět do světel, odskočila v dál a z pohledu očí se ztratila v mladém smrčí. I přes to jsme byli spokojení se zážitkem. Nejvíc Luboš, který měl první přijatelný obrázek laně z Jeseníků. A tak jsem se radoval i já, protože jsem vždycky chtěl Luba dovést k vysoké zvěři. Předchozí cestu domů jsme zatratili, respektive domů jsme se vraceli pomalu jelením ochozem, kdyby náhodou ještě nějaká srst se červenavě zaleskla. A opravdu se tak stalo. Můj ostříží cvičený zrak spatřil v dálce na kraji malé mýtinky siluetu dvou mladých kusů vysoké. Šanci nám však nedaly, jejich zrak byl ještě lepší. Pokračovali jsme na mýtinu, kde jsme s překvapením objevili mezi nízkou travinou vydupanou zem. Místo mohlo být jelením říjištěm, protože se blížila doba jeleních lásek. Pokračovali jsme dále po ochozu a po chvíli opět můj zrak zaregistroval podezřelou rezavou skvrnu. Mezi smrčky asi padesát metrů nad námi. Teleobjektiv potvrdil domněnku – je to zalehlý kus vysoké. Co teď? S Lubošem jsme se zkusili s co největší opatrností připlížit blíž. Na řadu pak přišlo i plazení. Mix adrenalinu a pocitu štěstí se vyléval z nejtěžšího orgánu člověka, když se kus postavil. Před námi stál jelen. Sice čtyřletý slabý šesteráček, ale nám se v tu chvíli zdál jako pán zdejších lesů. A je tomu skutečně tak. Ať již je to takový jelínek, nebo kolos s parožím šestnácteráka, je to tvor žijící v těchto horách v těžkých podmínkách, nabírající každým rokem zkušenosti, které po letech z tohoto udělají korunovaného korunového šestnácteráka.
Jelen se postavil a jeho světla mířily naším směrem. Nemohli jsme se pohnout. Luboš si všiml, že jeho světla nejsou jedinými, kteřé nás sledovaly. Z jeho pohledu totiž byla vidět stojící laň. Trvalo dlouhé minuty, než se laň rozhodla pro pohyb. Přešla k jelenovi a jakoby mu chtěla naznačit, aby společně odešli ze scény. Jelen se za ní podíval, pak zase otočil hlavu na nás a takto vytrval další minuty. Za laní se vyklubaly další dvě. Tedy pěkná skupinka. Slyšeli jsme za jelenem pohyb, holá zvěř s klusem zmizela v hustém smrkoví. Konečně se opět pohnul, natočil se bokem a smrky za ním ho spolkly. Scéna byla opět prázdná.
My jsme si ale ulevili, konečně jsme se mohli pohnout. Dlouhé minuty nám to jelen nedovolil. Byli jsme šťastní z prožitého setkání s jelenem v divočině Jeseníků.
Ten den byla přízeň Pradědova obzvlášt velká. Podařila se nám po západu slunce našoulat laň s krásným kolouchem, nosícím ještě na sobě malé bílé tečky. Byly to ten večer jako první rozvicující hvězdy na nebi. Radostní jsme se vraceli za úplné tmy silnicí od vysílače a nad námi nebe zářilo miliony hvězd, tak jak to umí jen tam, kde není rušeno žádnými světly. A co víc, z oblohy padlo i pár meteoritů.
Nadějné vyhlídky na nové ráno a již jsme si plánovali další fotolovy. Jenže jak už to v Jeseníkách chodí, přes noc se změnilo počasí. A to radikálně. Když mě v pátek ráno Luboš probudil s tím, že venku je mlha tak hustá že bys nedohlédl ani na Petrovy kameny, myslel jsem si že sranduje. Mlha se rozpustila až v neděli ráno, kdy jsme se balili a v deset hodin opouštěli Pradědovu náruč. Takové už ty hory prostě jsou. Zazlívat jim to ale nebudeme. Zážitků bylo a setkání s přáteli jakbysmet. O to hlavně jde.