Prase přes cestu

Dnešní povídání o zvěři v přírodě začíná jedno horké čtvrteční odpoledne.

Po pracovním vypětí utahaný, nechtělo se mi vůbec někam vytahovat paty. A ještě ke všemu někam za zvěří. Jen tak jsem odpočíval. A pozoroval jsem oblohu z postele, byla krásně čistá. To už byl první podnět abych něco spáchal. Ještě stále se mi ovšem nechtělo. Ale nakonec jsem si řekl, že když mám zítra dovolenou, docela v pátek tradičně (pozn. Aut.), bych někam mohl přeci jenom vyrazit, "však si v pátek odpočinu, hlavně že do práce vstávat nemusím". A tak jsem zkontroloval stav baterie na foťáku, ukazatel hlásil 50% což je v míře, tedy již mi nic nebránilo v mém výletu. V mžiku jsem byl v zeleném, teď již jen brašna a posléze jsem si to mířil na zastávku. Při nudném čekání na autobus jsem si promýšlel, podle světla a různých jiných indicií, kde například nyní může být zvěř, směr mého fotolovu.

A již jsem byl v revíru.

Stoupal jsem jako ostatně vždy po strmé lesní cestě.

"Ještě že jsou ty stromy", říkal jsem si, v horkém odpoledni jejich stín který na zem vrhají príma ochlazením. Všelijaké ptačí osazenstvo lesa švitořilo vesele ve větvích a já jsem na chvíli přestal vnímat. Bylo mi krásně. Cestou lesem jsem míjel mé známé strakapoudy. "Ne, dnes ne, dnes mám namířeno na pole" V dutině bylo k mému překvapení stále živo, mladí neúnavně volali staré.

Nicméně pokračoval jsem dál. Chvíli travou, obezřetně, však se v ní mohlo ukrývat třeba malé srnče, to se mi ovšem nepoštěstilo. Asi proto že místa kterými jsem procházel byly nedaleko dosti rušné pěšiny. Vyšel jsem z lesa k poli. A pokračoval jsem podle slunce malým okruhem po cestách okolo obilných lánů, v lese se pro málo drahocenného světla fotit nedalo. I tak jsem mohl při svých polňačkových potulkách natrefit na nějakého ušáka, co si rád vyjde z – pro něj velmi nepřehledného – terénu vysoké pšenice či ječmenu na cestičku od traktorů kde má přeci jen větší přehled a lepší možnost případného úniku. A já jsem to věděl, tedy šel jsem tak nějak na jisto. Opravdu jsem na jednoho ušáka v koleji natrefil. Byl ode mě dost daleko zatím, ale otočil se a pohupsával si to rychlostí kdy šnek by byl rychlejší ke mně. Já se připravil k focení. Lehl jsem si a čekal. Nevím už jaký jsem měl vítr, snad můj odér doletěl až k jeho citlivému čichu, snad ho vyrušilo něco jiného. V důsledku se však obrátil jak na obrtlíku a pelášil v koleji na opačnou stranu. Na kartě jsem ho nezaznamenal. Vstal jsem a pomalu postupoval dál.

Slunce bylo ještě dost vysoko a srnčí zvěři, za kterou jsem také měl namířeno se nechtělo moc v obilí ukazovat, byla jen zalehlá s minimem aktivity, krom snad trávení z poslední paše. Jedinou známkou života v obilném lánu byli skřivani vylétnuvší vždy poblíž mne a samička poštolky která sedíc na střeše kazatelny v dolíku uprostřed polí vyhlížela nějakou tu myšičku, vždyť se má co ohánět, krmí krom sebe i její mladé.

..

Obezřetně jsem šoulal jednou takovou polní cestou. V krajích byly místy nehluboké ale široké jámy. Měl jsem jasno. Černá. Ta zvěř dokáže natropit neplechu, zvlášť na podzim, kdy za zemědělce klidně zorá část pole. Zdálo se mi že v obilí u cesty něco funí, moje fantazie byla ale velká, nakonec jsem zjistil, že zvuk, který mi Bůh ví proč tolik připomínal divoká prasata byl obyčejný a teď se podržte pohyb fotobrašny o vestu. Ano, někdy dokáží být lovcovy myšlenky a vjemy být dosti fantaskního původu.

Když jsem po nějaké té chvíli procházel podél lánu ještě mladé kukuřice, prošel jsem si kraj pole a již natěšený jsem hledal stopy této zvěře. A těšil jsem se a zasnil, až bude podzim, až se bude sklízet, že v té krytině kterou vzrostlá kukuřice skýtá budou ti černí rytíři a že si někde počíhám a že se mi podaří uvidět a vyfotografovat je. Inu, v tu chvíli jsem ještě netušil jak se moje snění dnešní výpravu naplní.

Slunce bylo již nízko nad lesy, když jsem se pomalu vracel zpět. Původně jsem chtěl projít ještě kolem liščích nor a lesní silnicí na autobus. Domů a k norám přes les to ovšem bylo daleko a moc se mi nechtělo šlapat. Neměl jsem ale na výběr, druhá varianta počítala s polními cestami, které ovšem měly tu nepříjemnost že byly pěkně zarostlé travou a přitom ještě po chvíli do kopce a jimi se mi taky zrovna dvakrát vracet nechtělo.

"Ale co, půjdu cestami, přeci jen slunce ještě trochu svítí a v lánech by mohla mít větší aktivitu srnčí", kalkuloval jsem. Přeci jen jsem měl z těch míst dost zážitků se setkáním s tou něžnou srnčí zvěří a navíc v dolíku vedle kazatelny mají noru lišky, tak třeba i nějaká ferina by se mohla poštěstit...

Obezřetně jsem tedy postupoval polňačkou. Nalevo lán, napravo lán. Široké monokultury. Po chvíli šoulání jsem nalevo v pšenici zaznamenal pohyb. "Tak přeci že by srnčí a usmálo se na mně štěstí?" Zazoomoval jsem objektivem do míst, kde se dle mého prvého uvážení ukázala srnčí hlava. Již jsem viděl. A svým očím jsem nevěřil. Něco velkého, černého, i na tu vzdálenost, která čítala asi sto metrů dobře patrného, prozrazovalo svou přítomnost. Hlavou mi blesklo – kůň. "Počkat, kůň? Co ten by tu dělal?", hned jsem vyhnal tuto myšlenku. Záhadnému objektu se v přítomnosti oka v hledáčku pohnula hlava. A to tak že se mi ukázala z profilu. Již jsem měl jasno. Prase! Neskutečné. Začaly se mi klepat ruce. O to víc, když se hlava dala obilím do pohybu. Mířila na cestu. Ještě jsem tomu nemohl uvěřit. Trochu jsem se vzpamatoval a uvědomil si že v momentu, kdy černý rytíř bude protínat cestu se na okamžik zastaví. Věděl jsem to bezpečně a tak jsem v mžiku zkontroloval foťák, pro jistotu zvýšil ISO, to proto že cestu již z polovičky halil stín. Přikrčil jsem se a napjatě čekal. Celý jsem se rozklepal, když v ten vyjímečný okamžik z obilí vykoukla černá hlava. "Bůh fotolovců" mi asi přál a tak ji ještě pěkně osvětlovalo slunce. A jakoby těch dnešních překvapení nebylo dost, všiml jsem si, že při těle toho černého rytíře objevilo ještě malinkaté pruhované selátko. "Tak přeci jsem dnes narazil na tu bachyni co asi nejspíš rozryla tu cestu po které jsem odpoledne šel" Lovcova horečka byla k neudržení. Byl to ovšem blažený pocit, vidět takhle na osmdesát metrů za dne bachyni se selaty. Okamžikem bylo, kdy se tato rytířská máma, ochránkyně své drobotiny přesvědčila že je "čistý vzduch" a přesadila přes cestu do protějšího lánu. Stačil jsem exponovat tři snímky a pozoroval jsem jak postupně za mamkou míří asi pět selátek. "Co teď dál?" Pár metrů jsem popošel po cestě blíž k místu kde bachyně s malými zatáhly do lánu. Stále jsem je registroval. Připadaly mi ty scény jako z nefalšovaného přírodního hororu, kdy jen zlověstný šustot, občasné zachrochtání a pohyb stébel obilných lánů prozrazoval pohyb. Krve by se ve mně nedořezal v momentě, kdy se tato naše malá armáda dala směrem opět zpět na cestu ke mně. Scénu jsem viděl dík zvlněnému terénu pěkně z nadhledu. Nakonec si ale svůj směr bachyně rozmyslela a mířila si to opět po svažitém poli nahoru, do lesa. Tedy tak bych asi uvažoval já kdybych byl bachyní. A napadla mne jedna myšlenka – vrátit se nepozorovaně zpět po cestě, obejít pole a počkat si na jiné cestě která hraničí s lesem na jedné straně a zmíněným lánem na straně druhé. Právě tudy by se mohly kroky černých rytířů ubírat. Z posledních sil jsem se dostal na onu cestu. Nyní jsem šoulal ještě obezřetněji. Moc nadějí jsem si ovšem nedával, "asi jsou už dávno pryč", uvažoval jsem. Co čert nechtěl, zrovna v ten moment se asi čtyřicet metrů přede mnou zpoza horizontu vylouplo prase. "Aha, moji známí, tak jsem je stihl", zaradoval jsem se. Počáteční radost ovšem vystřídal nepopsatelný strach, protože bachyně sic pomalu, ale stále postupovala na mně. Když jsem tak vypočítával jejich dráhu, přistihl jsem se že ustupuji trochu nalevo, abych se případně nedostal praseti přímo před ryj až vyjde na cestu. Scéna jako z hororu opět, umocňovalo ji kromě stínu a šustivým pohybům i vyletování skřivanů z míst kudy se ten vláček šinul. Občas se bachyně strážkyně zastavila a komicky natáhla svoji hlavu tak že byla vidět kousek nad úroveň obilí. Pro mě to v tu chvíli až tak komické nepřipadalo, zkoušel jsem jí několikrát naprosto se třepajícíma rukama exponovat, podařilo se mi až na několikátý pokus, ani nevím jak, ale přikládám snímku středovky slechů bachyně na třicet metrů dar paní Štěstěny, ISA 1000 a stabilizací mého zlatého lehkého teleobjektivu. Poprvé jsem děkoval za to že jsem měl špatný vítr, nějak se asi otočil, protože mně bachyně v jednom okamžiku ukázala ryj, chytla můj pach, pomalu se otočila a klusem odběhla zpět hloub do lánu. Selata nechala na místě odložené, nebo alespoň jsem je neslyšel cupitat za ní. Chvíli jsem stál jak opařený na cestě a prožíval stále dokola, i díky tomu jednomu mizernému snímku slechů celý zážitek. Asi mi budete věřit, že k selatům se mi věru nechtělo. "Tak a je po všem, balíme a jdeme domů." Dal jsem se cestou kolem lesa na návrat. Čekala mě ještě dlouhá cesta. Ale i jedno nemilé překvapení, nyní se tomu můžeme již společně zasmát, ovšem tam? Udělal jsem jeden krok a vedle cesty v obilí prudce a s patřičnou kulisou vylétl jakýsi opeřenec. V tu chvíli být trochu citlivější, už jsem mohl doma máchat... J

Tak tedy končí můj příběh o setkání s divokými prasaty.

Jsem neskonale rád a považuji za štěstí že jsem tyto rytíře mohl sledovat.