U strakapoudů
Nešel jsem ven, v klidu jsem udělal pár věcí, vyvenčil psa a tak dále, takové ty nezáživnosti, do příběhu nehodící se... Dopoledne jsem si zašel na oběd k nám do práce. Napadla mně ve čtvrtek v revíru jedna věc. Když jsem byl poprvé u strakapoudů a jejich dutiny, chvíli jsem čekal za stromem, bylo docela v pohodě světlo a tak jsem mohl nafotit nějaký přílet. Avšak vyšel jsem s prázdnou, jelikož tito strakapoudi byli ti nejostražitější které jsem u dutin fotil. Chtěli by nanosit mladým, ale báli se mně (nevím proč), pořád jen poletovali na okolních stromech a dělali rotyku. Tak jsem si řekl, že si koupím v pátek síť, že bez ní žádné fotky u strakapoudů nenafotím. Sebral jsem všechnu odvahu (samo že s nadsázkou řečeno) a skutečně jsem si maskovací síť v rozměrech 2x2m2 za jedno sto korun koupil. Pořád jsem s ní váhal, protože jsem si ji pořizoval už jednou, to jsem za ní platil nějaké dvě stovky, ale nestačil jsem s ní ani nic fotit a už mi byla z lesa odcizena...
Nyní ale to nejzajímavější:
Už jsem se nemohl dočkat, až ji půjdu za mými kamarády do lesa jak se říká prubnout. Dopoledne bylo co do počasí krásné, tuším že jasno. Čekal jsem až slunce postoupí trochu k západu, tak, abych fotil po světle.
Kolem páté odpolední jsem vyzbrojen kromě mého Nikonku+Nikkorku stativem a již zmiňovanou sítí v batohu vyrazil směr dutina.
A již jsem byl na místě.
V dutině živo, mladí bez přestání pískali.
K patě kmenu nejbližšího stromu jsem rozbil stativ, nasadil naň foťák a namířil na dutinu. Z batohu jsem si vytáhl a rozvinul síť. Odložil jsem brašnu, batoh, na který jsem si sedl. A pak už jen zbývalo rozprostřít síť. Hodil jsem si ji přes sebe, je dost velká takže v sedě jsem se pohodlně celý zakryl a taky okolo, v lesním prostředí to šlo náramně do ztracena.
Zahájil jsem čekání.
Prvá půlhodina byla na infarkt. Staří k dutině nelítali, stále poletovali na blízkých stromech a tropili křik jako den před tím bez sítě, krom jednoho příletu, kdy opatrnost taťkova byla vidět, ale pár centimetrů od dutiny mi to zkazil kdosi na kraji lesa kus ode mě když klepal se dřevem. Myslel jsem si – dřevorubci – a zlobil jsem se že nikdy nemám klid.
Ale za zhruba té půlhodinky se stal zázrak a já mohl poprvé z krytu sledovat přílet starého ptáka k mladým. Úžasný zážitek. Někdo si řekne že to je jen strakapoud obyčejný, hojný všude, ale je to pořád živý tvor z přírody a oko jejího milovníka potěší...
Ze sledování vyplívalo, že k dutině vždy přiletěl jen sameček. Červenou skvrnu na temeni, podle které se pozorovateli dá rozeznat od samičky, měl jakousi vypelichanou.
Nosil pilně, vždy s plným nákladem škodlivého hmyzu, který ovšem prospěje a to v růstu strakapoudově drobotině.
Jak jsem tak čekal a sledoval, hlasy na kraji lesa neustávaly. Co tam asi dělají takhle v pátek odpoledne, tož mně nenechají v klidu? Byl jsem v té síti docela neviditelný, jenže jejich oči se slovy "hele, tam něco je vídíš", mně našly. Chvíli si mě pořád tak prohlíželi, neměl jsem z toho dobrý pocit, co když se rozhodnou jít ke mně, vyplaší mi zase fotografované strakoše.
"To je hejkal!", řekl jeden z těch dvou. Druhý mu tvrzení vyvrátil. Osoby si pořád nebyly jisté, co to tam za divou hromádku. Pak se otázali "Je tam někdo?", tak jsem jim vystrčil ruku z pod sítě a kývl že ano. "Vy tady něco fotíte?", tak jsem zase kývl že ano. Jeden z nich pak zvolal "pojď, jdeme honem za Vítkem." A v šustivém listí v běhu zmizeli. Načež svým jednáním zradili půlku lesa. Byl jsem docela naštvaný že mi tady nějací blázni plaší život v lese. Nicméně jsem fotil a pozoroval dál, moji strakapoudi zase začali létat. A fotil jsem i přes mizerné expoziční časy. Při isu 800 mi foťák bez blesku dával 1/13, v lepším případě 1/20sec. Takže nebylo o co stát. S bleskem pak šedesátinu. Ale s bleskem moc rád nefotím. Co už. Přesto jsem byl neskonale rád, že ty nádherné ptáky mohu pozorovat. Na jednu chviličku se po hodině krčení pod sítí slunce nasměrovalo a zasvítilo do oblasti dutiny, tak jsem se modlil aby zrovna taťka přiletěl. A on opravdu přiletěl. Tehdy jsem fotil na 1/100 přibližně a ještě s jedním snímkem z těch osmdesáti celkových byla tahle nejlepší.
Po dvou hodinách čekání, postupném ubývání už tak mizerného světla a posledním příletu, kdy taťka mladým přinesl kus jakéhosi masa jsem posbíral svoje zmravenčené nohy, v rychlosti sbalil "nádobíčko" a abych nerušil než přiletěl taťka s další potravou pro nenasyty jsem zmizel a jal jsem se potácet zpět k domovu. Polámaný z dlouhého čekání, dalo by se říci i špinavý, nemluvě vůbec o zpocení, ale nesmírně šťastný jsem kolem osmé večerní přišel domů...
A jak to dopadlo s výtečníky?
Byl na ně vskutku komický pohled, když mně navštívila druhá skupina která šla ke mně s rukama nad hlavou a teprve až jsem odkryl síť a prokázala se má totožnost ruce dali dolů. Mysleli si, dle jejich vyjádření, že jsem snajpr od jejich protivníků, "kteří se tu taky právě pohybují a jsou líp vybavení než my." Tak jsem jim výměnou za info o sehnání hejkala udělal přednášku o Strakapoudech velkých. :-)
Podolí u Brna, 6.6.2008
© Radim Kalivoda, 2008