Medvěd hnědý, krvelačná bestie?

Medvěd hnědý, ursus arctos.

Tato naše největší šelma mne učarovala již dávno. Je největší a přitom na ní nenarazíte v lese při každém kroku. Umí se i přes svou zavalitost a zdánlivou nemotornost chovat velmi potichu. Medvěd je vybaven citlivými smysly. K jeho nejvyvinutějším patří čich a sluch. Před turistou se vždy vytratí ještě dříve, než ho turista zahlédle. Ten z pravidla vyděšn nachází pouze čerstvé otisky. Někteří samci, vedoucí život samotáře mohou zanechávat šlépěj i o délce 18 centimetrů. Váha medvěda hnedého se může vyšplhat až k třem stům kilogramům. Jsou to ale vyjímky, většinou váží do 250 kg samci a samice o sto kilogramů méně. I když se jejich hmotnost může zdát velká, jsou to v podstatě trpaslíci v porovnání s Medvědy grizzly, žíjícími na Aljašce. Jejich hmotnosti šplhají až k 900 kilogramům.

Medvěd je všežravec. Velké procento potravy ale připadá na rostliny. Miluje borůvky, maliny, lesní plody, rád příležitostně vyplení úl lesních včel – o ně mu ale nejde, nýbrž o med, podle tétož sladké pochutiny dostal jméno. Na podzim s oblibou bere žaludy a jablka. V ten čas se vykrmuje a dělá tukové zásoby – přípravu na zimní spánek. Při prvním sněhu zaleze do svého brlohu, často po letech obydlovaného a usne. Za mírných zim nespí tvrdě. Můžeme na sněhu narazit na jeho stopy, dokládající procházku revírem. Z jara se ve tmě brlohu rodí nový život. Medvědice přivádí na svět své potomky. Nejčastěji jsou to dva nově narození medvídci, stává se však, že se šťastné mámě narodí trojčata, zřídka i čtyřčata. To je potom radosti. Na jaře, v horách kdy už zima pomalu ale jistě předává vládu jaru rodinka výjde na denní světlo. Následuje pro ně těžké období. Medvíďata se musí mít na pozoru před četnými nebezpečnými situacemi. Největší hrozbu představuje velký samec, který je schopen mladé i usmrtit, jen aby se mohl spářit se samicí. Medvědice se proto snaží velkým samcům vyhnout.

Když příjde květen, v samcích druhu ursus arctos se začíná probouzet pud ze všech nejsilnějších. Přichází medvědí říje. V tomto čase se můžeme setkat i za světla s velkým teritoriálním samcem, jenž jinak po většinu roku žije nočním skrytým životem. Hájí si své teritorium před ostatními samci a tvrdě je vyhání pryč. Medvěd hnědý nemá v přírodě přirozeného nepřátele.

Pokud pomineme samotného korunovaného pána tvorstva – člověka.

Medvěd má smůlu. Člověk ho nemá moc v lásce. Díky vybájené krvelačnosti huňaté šelmy se stále v očích některých lidí při vyslovení slova medvěd objevuje hrůza a děs.

V mnohých lidech je vůči medvědům vidět pomsta. Medvěd odpravádna patří do naší krajiny, to si ale někteří nehodlají připustit. Situace se stává dramatickou u horských chat. Lidé si stěžují, že medvědi chodí na odpadky. Položme si ale otázku: Proč lidem medvěd pytlačí na zbytky? Je to přeci nepřirozené, aby medvěd konzumoval odpadky. Jak to asi celé začalo? Neukáznění turisté po sobě neuklidili na horské tůře. Zbytků si náhodou všiml medvěd. Některé mu zachutnaly a protože je tato šelma velmi učenlivá, naučila se postupem času, že další takovou další pochutinu najde u člověkových sídel, kde mlsounovi z dálky voněla. Protože lidé tehdy kontejnery nezabezpečovali, šelma se do nich pomocí silných drápů hravě dostala. A utvrzovala si tuto snadno dostupnou a jistě výživnou mnohdy potravu. Proč by takový medvěd riskoval popíchání od včel, když si vcelku bez obtíží mohou obstarat potravu u popelnic. Takového medvěda pak kazí i lidé, kteří jako atrakci krmí. Myslivci a zvlášťe pak zemědělci z nižších poloh si stěžují, že jim medvěd ničí úrodu krmné kukuřice. Není se co divit, když dnešní lovci loví stylem kryté kazatelny, pod kterou navezou hromadu kukuřice. Loví se tak černá zvěř, která silně přemnožená – opět je zde na vině člověk, ale dnes o černých rytířích nepíši – páchá škody na obilninách. Jinak než u hromad se černá prakticky lovit nedá. Po celou dobu, kdy zrají obilniny, tráví čas tam, střelci jsou na ní krátcí. Po žních pšenice a ječmenu se přestěhuje do řepky a po ní do kukuřice, kde se prakticky ztratí. Ale vraťme se zpět k hromadám. Často myslivci loví ve vyšších polohách, kde se černá zvěř zdržuje a s ní tu žijí i medvědi. Ti narazí na hromadu určenou pro divoká prasata a přiživují se na předkládané krmi. Většinou zde naleznou kukuřici. Ta se v horách obvykle nevyskytuje. Ale medvědům zachutnala a scházejí pro ni v období zrání žlutých pochutin do polí, kde působí škody a děsí lidi.

Tito medvědi se často dostávají blízko lidských obydlí, a jak už to mají naučené, přiživují se na odpadcích. Zvíře musí odstranit střelec, aby nedošlo k případným strátám na lidských životech. Ten, jenž jej naučil pokrmu odpadků, jej připraví o život. Tím jiným není nikdo jiný než člověk a střelná zbraň. 

Medvědi to nemají snadné ani i když jim lidé nechtějí zdánlivě ublížit.

Ohrožuje je doprava. Jak železniční tak i silniční. Na Slovensku je nejhorší situace na jednom místě při řece Váh. Medvědi zcházejí do údolí k řece. Před vodou je ale čeká frekventovaná silnice. Člověk si bláhově myslel, že medvědům a jiné zvěři zabrání v přechodu přes komunikaci postavenými ploty. Jelikož jsou neudržované, nacházejí se v nich díry. Těch zvěř využívá. Ona nezná něco jako hranice, má po generacích svoje migrační trasy, které se snaží dodržovat. Při přechodu přes silnici pak velmi často dochází ke střetům s neukázněnými řidiči. Nepřizpůsobí jízdu, nepřemýšlí nad tím, že se jim pod kola přimotá medvěd. Vše by vyřešil podchod, jako je tomu například ve většině evropských zemí. Na ten ale nezbývají peníze. Snad se začne něco dít ve chvíli, kdy srážka s těžkým medvědem způsobí smrtelná zranění i člověku.

Aby ale můj článek nebyl tak pesimistický, najdou se lidé, kteří medvědy ctí a chrání. Mezi ty se řadí dokumentarista Erik Baláž, jenž natočil o těchto krásných šelmách celý film, doplněný krásnou knihou.

Medvědi si zajisté zaslouží naší ochranu. Do přírody odnedávna patří. Nebudeme – li si jej dostatečně vážit a budou – li vítězit peníze, honba po trofeji a moc nad křehkostí přírody, může se stát, že příští generace bude na medvědy pohlížet jen skrz klece zoologických zahrad.

Zamysleme se, lidé.