Zázraky života.
To jitro už od samého počátku rozhodně nepřálo chladu. Přišla první letní vedra. Ve vzduchu vládlo lepivé dusno, pondělní noc uprostřed šestého měsíce se dala nazvat tropickou. Přesto mne to lákalo k návštěvě azurových klenotů k Zlatému potoku. Předešlého dne totiž ke mě dorazila dobrá zpráva od kamarádky Jany, jež se mnou, Zdeňkem a Štěpánem monitoruje inkognito - z krytu - průběh hnízdění ledňáčků říčních. Zvěstovala mi vylétnutí prvního mladého rybaříka. Vše utvrdila krásnými fotografiemi mladičkého ledňáčka. Dosavadní těsný, avšak bezpečný azyl nory vyměnil rybaříčí junior za volnost křídel v novém světě, v němž se bude muset mnohému naučit. Podělila se se mnou o krásné zážitky z toho šťastného dne a nezatajila mi, že se v ty vzácné chvíle cítila jako v pohádce. Kdo by také odolal pohledu na nový život, na život tak křehký a zranitelný, ještě když kamarádce mladý ledňáček vydržel po dvě hodiny pózovat dva metry od krytu. Čistil se, protahoval a zvědavě sledoval říční proud tak dlouho, že si mohla odpočinout od pohledu do hledáčku fotoaparátu a mladého ledňáčka obdivovala přímo z očí do očí. Na to se nezapomíná a já ty zážitky Janě ze srdce přeji.
Od úterního rána jsem si tudíž sliboval a přál vidět na vlastní oči prvého vylétnuvšího rybaříka.
Budíček v hlasovém projevu ledňáčka mne pomohl otevřít oči krátce před pátou hodinou. Pohled z okna nepoukázal na žádnou změnu během noci a od otevřené ventilačky jsem cítil dusno. Tentokrát jsem ani nemusel spěchat. V údolí beztak panuje ještě dlouho šero, než se sluneční kotouč dokáže vyhoupnout nad lesy a zasvítí svými paprsky skrz husté listoví olší a dubů k potoku, jež pak změní barvu z tmavé na zlatou. V klidu jsem posnídal a nalehko oblečen s fotobatohem vyrazil. Cesta nevedla na zastávku autobusu, nýbrž na parkoviště před domem. Liboval jsem si, že konečně nemusím být vázán na spoje. Čekala na mne bílá Śkoda s továrním názvem 120 L, jíž mi bylo líto nechat na pospas smrtonosnému drapáku v kovošrotu. Zvlášť, když ji moje babička, jež už dávno s autem nejezdí, od nákupu garážovala a tak je v téměř bezvadném stavu. Důkazem budiž jsou nálepky na zadní SPZ. Letos v květnu jsem s legendárním československým automobilem splnil kontrolu měření emisí a STK.
Ránem si pěkně bublal motor, ještě osazený karburátorem, tudíž startování po noci je u tohoto modelu vždy předurčeno otevřením zadního krytu, pod nímž tepe škodovčí srdce, jež nejdřív vyžaduje nasycení paliva pomocí speciální páčky...
Ani ne za deset minut jsem parkoval svůj vůz při kraji polní cesty a další postup probíhal pouze pěšky. Obhlížel jsem louku sousedící s lesem, zda z vysoké trávy někde nevykoukne srnčí hlava, ale zvěř již asi odpočívala zalehlá v stinných částech lesa. Ani myslivecké políčko oseté kukuřicí zvěř nehostilo, ba ni člověka - lovce na kazatelně a tak jsem mohl v klidu pokračovat lesem dál. Stín stromů sice trochu chladil, ale na den sotva v začátku poskytoval nezvyklé teplo. Doufal jsem, že u vody bude trochu přijatelněji. Cestou do údolí v lesní stráni jsem zaznamenal pohyb. To kus srnčího zaregistroval člověčí kroky a klidil se pro jistotu z cesty. Náhle jsem pocítil studený vzduch. Vanul od potoka i přestože jsem ještě od vody poměrně vysoko. Každopádně těšil mne příjemnou změnou. Rázem se mi kráčelo lépe. Probouzející se les pomalu ožíval melodickými hlasy našich nejběžnějších opeřenců - pěnkav a sýkor koňader, i strakapoud si usmyslil, že nemůže chybět na ranním koncertu. Když jsem měl potok na dohled, pozdravil mne hlasem i ledňáček. Přešel jsem chatrně vyhlížející mostek a vyšel na hráz rybníčku, dosud skrytému slunečním paprskům. Od hladiny stoupaly cáry mlhy. Je to oblíbené místo volavky. Tentokrát ale v mělkých vodách šedivá mistryně v harpunování nelovila. Jen kachní rodinka kdesi při břehu řešila zrovna nějaké manželské pře. Raději jsem zase odbočil pěšinkou k potoku, tam do míst ledňáččího království. Za okamžik už jsem v pohodě čekal v krytu a pozoroval okolní život potajnu několika průzory, vyřezanými strategicky na každou stranu. Neuběhlo ani deset minut a azurový ledňáček dosedl na mladý stromek rostoucí přímo ze svahu pod norou. I v ranním šeru zářil na celé kolo. Objektiv jsem měl namířen na větev před krytem, tedy pozoroval jsem jej jen pouhým okem. Seděl na stromku přesně tak, jako to dělával, když čekal na samičku, jež upravovala hnízdní komůrku, čekával tam i když se chtěl podílet na zahřívání snůšky, ba vždy přiletěl s rybičkou jako starostlivý otec, připraven nakrmit své potomstvo. Stromek pod norou mu zkrátka sloužil jako mezestanice. Tentokrát však v zobáku rybičku neměl. Přesto stále sledoval noru a za okamžik do ní se svým typickým "ty-ty-ty-ty-tý" vletěl. Po necelé minutě již byl zpátky venku; hned si to namířil k hladině, krátce se namočil a dosedl na větev před kryt. I z toho posedu několikrát skočil šipku za účelem umytí se po pobytu v špinavé noře. Následně si krátce čistil a provětrával své létací ústrojí. Až ledňáččí parádník naznal, že je již s koupelí a sušením hotov, rozepjal křídla a vznesl se. Jeho opětovným cílem se stala hnízdní nora. Tentokrát však návštěva trvala méně než pět vteřin. Po tomto časovém horizontu se opět ledňáček namočil a letěl s pískáním po proudu za zatáčku, mimo rozhled krytu. Nepřekvapilo mne to. Věděl jsem, kam má namířeno. Do druhé koupelny. Tu zjistila kamarádka Jana, když se jednou vracela z čekané a přistihla tam ledňáčka při čištění. Nepasoval mne ale jeho vlet do nory bez rybičky. Snad chtěl vylákat ven ještě nějakého z mladých, stále setrvávajícího v místě narození...
Žádný mladý rybařík však z nory nevylétl. Čekal jsem dlouhý čas a ani rodiče se neukázali. Samičku jménem Rozárka jsem popravdě ani nečekal. V těchto dnech totiž již sedí na druhé snůšce v noře nedaleko za zatáčkou, na místě bez výhledu z krytu. Že zahřívá druhou snůšku jsem zjistil pozorováním o týden dřív. Oděn do maskovaného obleku, přezdívanému Hejkal jsem zasedl poblíž břehovité nátrže s několika starými norami. Z krytu jsem začal slýchávat v těch místech vzrušené volání obou ledňáčků. To ještě pilně krmili první mláďata. A opravdu. Nemusel jsem čekat nikterak dlouho a ukázal se tehdy sameček, nejspíš přinášející samičce rybku. Bohužel mým očím byla domnělá předávka skryta. Pohledu překážela hustá vegetace. Slyšel jsem jen dvojí pískání. Už už jsem chtěl s hejkalem odejít, když v tom nad potokem proletěla samička a dosedla na strom poblíž nory. To jsem již tušil. Ano, záhy skutečně vletěla dovnitř. Jen co samička zmizela v noře, umístěné vysoko nad potokem, jsem místo neprodleně opusitl a dále dění kolem ledňáčků pozoroval z krytu. Vzpomínám si, jak krátce nato přiletěla ze směru od druhé nory samička a začala se čistit na větvi před mým krytem. To představení jsem nesledoval sám. Okouzlen jejím aktem byl i kamarád Štěpán, jež si ledňáčky moc přál a tehdy v jejich království pobýval teprve podruhé.
Ovšem tentokrát, jen jeden den po pohádkovém pozorování mladého ledňáčka, pod kterým se může podepsat Jana, zavládl na hnízdišti relativní klid. Občasné přelety s horlivým pískáním možná naznačovaly, že mladí ledňáčci tráví první dny života jinde, snad na lovišti rodičů. Jen náhodou jsem zahlédl mladíka proletět. Neslyšně, bez pískání, pomalu a trochu vrávoravě protétl nízko nad vodou za zatáčku, kde se nato hlasitě ozýval dospělec. Na větev před kryt usedl ledňáččí táta až čtvrt hodiny před osmou. Oproti skorému ránu místo osvětlovaly sluneční paprsky. I tak jsem pilného krmiče s rybkou v zobáku exponoval na čas 1/15s při cloně f/5,6 a isu 500. Tedy poměrně těžké fotografické podmínky. Naštěstí stativ posloužil dobře a já se mohl těšit z relativně zdařilého snímku. Rybařík nachvíli poseděl - zapózoval fotografovi a již zase s rybou spěchal po proudu za zatáčku, aby s ní nakrmil hladového potomka. Tím ledňáččí představení toho dne zkončilo. Vícekrát na větev nesedl, jen zas několikrát s pískáním prolétl kolem po proudu, aby mi záhy zmizel z dohledu.
Místo ledňáčka na jeviště přírody přilétal konipas horský, cupitající si po břehu a lapající hmyz. Létal někam nahoru pod kořeny břehovité nátrže. Jistě tam někde měl obývák a sháněl se po stravě pro konipasí holátka. Příležitostně jsem zkoušel třasořitku exponovat, ale byly to pravé fotonervy, neboť světelné podmínky se s rychlým pohybem opeřence muší váhy přímo úměrně zhoršovaly. Mix světla a stínu nikdy nedělá fotografii dobře...
Dvacet minut před devátou jsem čekanou v krytu ukončil. Místo jsem urychleně opustil a bez vyrušení azurového klenotu se mi podařilo přijít až na hráz rybníčku, jehož už naplno osvětlovaly sluneční paprsky. Hřejivého tepla si naplno užívaly dvě želvy nádherné. Znám tyto dvě cizinky již třetím rokem. Své hlavy nastavovaly na odiv paprskům ležíce na kládách v mělčině, co tu zbyly po pádu mohutného dubu při loňské podzimní vichřici. Daří se jim dobře, soudě podle stále rostoucí tělesné schrány. Ale jsou v naší přírodě nežádoucí. Nepatří do ní, to člověk je uměle na rybníčku vysadil, zřejmě když si uvědomil, že mu ty zpočátku roztomile vypadající malé želvičky přerůstají nad hlavu a ukrajují mu povážlivě z rodinného rozpočtu. Nyní dvě želvy na rybníčku představují vážnou hrozbu pro ryby ale i obojživelníky. Zvlášť, když nemají přirozeného predátora...
Potom jsem zahlédl kterak se odněkud z vodní plochy vznesl k nebi velký křídlatý pták. Byl jím čáp černý, tajemný rytíř zapadlých lesních údolí a jejich přilehlých hustých lesů. Není tak hovorný, jako jeho bratříček s bílým hávem. Zobákem málokdy klape tajemný černokápník. Každý rok jej vídávám v našem údolí, letos jsem zaznamenal první pozorování 8.4. To jsem náhodou pohlédl v jarním lese do korun stromů a tam hle - vysoko na nebi kroužíl vzácný čáp. Těšíl jsem se na další setkání, ale stále se mi tajemný rytíř vyhýbal. Nejspíš lovil jinde, nebo už slepnu... Až nedávno na něj měla štěstí kamarádka Jana. Při čekání u ledňáčků jí čáp přistál nedaleko krytu. V ledňáččím království je relativní klid a tak se dala vzácná návštěva očekávat. I já jsem tajně doufal v čapí intermezzo. A poštěstilo se mi. Černý pták poněkolikráte s elegancí jemu vlastní zakroužil nad rybníčkem a ztratil se mi z dohledu za korunami smrků. Stačil jsem na něj zalícit svým fotoaparátem a exponovat několik snímků, ovšem pozdější kontrola zprostředkovala mírné zklamání. Podařila se jen jedna z fotografií zachycujících čapí vznešený let.
O to větší radost mi vlil do žil pohled na čápa, sedícího na vysokém srmku, jež měl špičku ulomenou větrem. I na tu dálku jsem jej zrakem objevil. Znovu tak přišel ke slovu fotoaparát, do té doby zbalený v batohu. I telekonvertor záhy dostal pracovní nabídku. A čáp stále seděl. Pozoroval dění pod sebou. Tam dole na lavičce slunil postarší manželský pár, nemající o ptákovi ani potuchy. Zkusil jsem přikrást se blíže a přitom doufal, že nebudu podezírán ze šmírování. Přecijen jsem působil s velkým stativem a dlouhým teleobjektivem trochu divně. Dvojice si mne ale naštěstí pranic nevšímala. Čáp pořád setrvával na místě samém a z jeho chování jsem vyčetl, že mu je vedro. S pootevřeným, krásně zářícím červeným zobákem pokyvoval a občas pročísl kovově lesklé peří. Vzdálenost mezi mnou a čápem zdála se býti optimální aby vznikl nějaký zajímavý snímek. Blíže jsem chodit nechtěl, mimo jiné by se změnil úhel pohledu - od spodu a to by na snímcích nepůsobilo pohodu. Pohled na čápa jsem si užíval. Dokud k rybníčku nedošla delegace dětí školou povinných, jež vzácného opeřence svým přehnaně hlasitým hlasovým projevem vyrušila. Odletěl někam do klidnějších míst. Já si zbalil techniku a pomalu se vydal na cestu domů. Slunce v ten čas už notně pálilo a vedro takových letních dní mi je nepříjemné.
Při zpáteční cestě jsem ještě na pár chvil postál na stráni s výhledem dolů k potoku, nezahlédnu-li proletět ledňáčka. Místo něj mne svým letem pozdravil kosu zevnějškem podoben potápěč skorec vodní, další z typických ptačích obyvatel biotopu u potoka. Spokojen ze setkání s ledňáčky, konipasy, čápem a skorcem, srdce až zaplesalo nad štěstím, že ještě existují místa, kde se stále těmto vzácným ptačím druhům daří a že mohu být tichým svědkem při pozorování jejich zázraků života.